O zdraví a nemocech

Na konci této kapitoly můžete vkládat své příspěvky do diskuse na téma "Zdravotní problematika klapavek obecných".

Všem chovatelům jde samozřejmě o to chovat a odchovávat vitální a zdravá zvířata. Pokud se vyskytne zdravotní problém, je třeba ho rychle vyřešit, aby se nešířil a nezpůsobil zvířatům trvalé následky či úhyn. Předpokladem k takto úspěšnému chovu je jednak předcházení zdravotním problémům (prevence), jednak schopnost případný problém rozpoznat, tedy včasná diagnostika. A s tím může být u želv docela potíž, protože projevy želv jsou v tomto směru daleko méně „čitelné“ než např. u savců.

Jak předcházet zdravotním problémům?

Zde je pár jednoduchých, vždy platných poznámek:

• důsledná zoohygiena (oddělené pomůcky a zařízení, včasná výměna vody a substrátu, odstraňování zbytků potravy, přiměřený počet zvířat v nádrži apd.)
• vyhovující podmínky pro zvířata
• evidence (záznamy) o chovaných zvířatech
• znalost chování a potřeb druhu i každého jedince
• častá kontrola a pozorování chovanců

Jak vypadá zdravá želva?

 Zde je pár obecných jevů, poukazujících na dobrý zdravotní stav:

• váha zvířete musí působit „těžkým“ dojmem – asi jako stejný objem hlíny
• oči želvy jsou čisté a přirozeně vystouplé (tzn. nedají se nazvat „vpadlými“)
• nozdry jsou čisté, bez výtoku
• kloaka a její okolí jsou čisté a nepoškozené
• kůže zdravé barvy, bez oděrek a zranění
• pohotová úleková reakce (zatažení hlavy a nohou do krunýře  „v ohrožení“)
• želva položená na krunýř (vzhůru nohama) se snaží hned obrátit a mělo by se jí to bez potíží podařit
• želva dýchá pravidelně, bez námahy a bez slyšitelného chrapotu
• želva plave / brodí se rovnoměrně potopená

Jak vypadá nemocná želva?

Zde je pár obecných jevů, poukazujících na zdravotní problém:

• váha zvířete je podezřele malá – může to ukazovat např. na dehydrataci
• oči jsou vpadlé, zakalené, s výtokem…
• nozdry s výtokem
• kloaka špinavá, poraněná
• zranění na kůži – může poukazovat např. i na „šikanu“ od jiné želvy, kterou nepřistihnete zrovna při činu
• pozornost věnujte i nohám – jestli není zraněný nějaký prst, zda není ulomený dráp nebo roztržená plovací blána
• ztratí-li želva úlekovou reakci a končetiny visí ochable, je to zpravidla signál vážného zdravotního problému
• stejně tak nesnaž-li se želva obrátit z polohy nazad
• nepravidelnost a námaha při dýchání je také jasným signálem problému
• u vodních želv je také spolehlivým ukazatelem velmi špatného zdravotního stavu neschopnost potopit se a plavat pod vodou, nebo plavání po hladině se šikmo ponořeným krunýřem
• náhlá změna chování (např. nezájem o potravu, nápadně dlouhý pobyt na suchu apd.)
• změna konzistence výkalů

Zdravotní problémy, se kterými jsem se u svých želv setkala

• Mykóza

Toto je souhrnný název pro napadení jakoukoli plísní. 24. 1. 2008 jsem zjistila Sabině na krku bílou lézi. Ze začátku jsem myslela, že je to jen nějaká nečistota, nebo kus „něčeho“ nalepený na krku – bylo to vidět pouze při úplném vytažení krku. Ale léze se zvětšovala a začal být patrný „letokruhový“ charakter. 1. 2. 2008 veterinářka provedla seškrab z postiženého místa a objevila hyfy plísně (diagnóza: Dermatitis mycotica). Dala mi na to univerzální prostředek, který potom vyřešil skoro všechny další drobné problémy – hypermangan. Roztokem hypermanganu jsem postižené místo denně potírala a to tím způsobem, že po potření jsem Sabinu nechala na suchu v lavoru, dokud jí krk neuschl a pak jsem aplikaci opakovala. Po dalším uschnutí jsem aplikaci opakovala potřetí a teprve po dalším uschnutí jsem ji vrátila do nádrže. Celá „operace“ zabarala cca hodinu, kdy jednotlivé aplikace trvaly asi půl minuty (Sabina je velmi akční a při jejím „mučení“ v ruce ji ani nenapadne, že by se měla schovat do krunýře. Naopak vystrčí a do krajnosti natáhne všecko, co má, takže aplikace hypermanganu na část krku, která je normálně skryta hluboko v krunýři, byla kupodivu snadná.) Zbytek času trávila Sabina na sucho v lavoru. Veterinární lékařka tehdy doporučila, aby byla želva častěji na suchu, aby jí kůže uschla a plíseň se vymýtila. Měla-li jsem v té době čas želvu hlídat, byla Sabina venku v lavoře i déle (pokud tam tedy moc nestresovala – což dělala často). Dlužno podotknout, že hypermangan účinkoval téměř zázračně a po osmi dnech se léze odbarvila - byla vidět normální barva kůže. Nyní to vypadalo jako světlejší místo na kůži, nebyla již vidět žádná plíseň či bílý povlak. Konzultovala jsem vývoj opět s paní doktorkou a nyní jsme měly ránu dezinfikovat obden. 19. 2. Mám poznamenáno, že rána byla ještě narůžovělá, 5. 3. Byla vidět jen bělavá jizva, 16. 3. Byla Sabin hypermanganem ošetřena naposledy – rána byla už zcela neznatelná. Mykóza se zatím již nikdy nevrátila.

Hned po první návštěvě veteriny jsem nádrž samozřejmě vyčistila a všechno důkladně vyvařila. Zvláštní ale je, že Samuel, který bydlel v nádrži se Sabinou, mykózu vůbec neměl.

Ještě se musím zmínit o koncentraci roztoku hypermanganu, která se smí použít – jde totiž o velice silnou látku a plazi mají kůži velice citlivou. Barva roztoku k aplikaci na jejich kůži by měla být světle růžová. Nelze tedy natírat kůži rovnou ze zásobního roztoku temně fialové barvy!!! Stačí si kápnout mimo do mističky jedinou kapku ze zásobního roztoku a malým čúrkem vody jí rozředit do růžové.

• Povrchová zranění

S povrchovými odřeninami a odchlípnutou kůží se setká snad každý. U klapavek se tyto často objevují v oblasti hlavy, protože velice rády ryjí ve dně a strkají hlavu do každé škvíry. Ví-li toto chovatel, měl by sestavit zařízení nádrže tak, aby nevznikly lákavé škvíry s ostrými hranami, kam by želva s radostí strčila hlavu. Nicméně ani tak se povrchovým zraněním asi nevyhnete. Nevadí – máte-li hypermangan. Každou takovouhle oděrku jsem od doby Sabininy mykózy potírala do růžova zředěným hypermanganem a to stejným způsobem, jak je popsáno výše (tři aplikace po uschnutí). Nikdy jsem neměla problém, že by se rány nezahojily nebo infikovaly.

Ovšem nejen na hlavě se objevují zranění – chodidla jsou druhou oblastí, kde je možné zranění nejčastěji objevit. Několikrát jsem řešila (opět stejným způsobem) ulomený dráp s nateklým a trochu krvácivým prstem.

OBR 140: povrchové poranění na hlavě zakápnuté roztokem hypermanganu (Samuel) © Eliška Nejedlá 2010

• Zadržená snůška

Zadržená snůška byla zatím naším nejvážnějším problémem. Stalo se to v únoru roku 2011. Sabina koncem ledna přestala jíst (poslední zaznamenané prokazatelné nakrmení je z data 22. 1. 2011). Stále jsem jí nabízela krmení a čekala, co se bude dít. 11. 2. 2011 jsem zjistila, že jí spodní část těla velice otekla.

OBR 141: oteklá Sabina ©Eliška Nejedlá 2011

Už den před tím byla Sabina v noci neklidná a lozila do kladiště a zase zpět do vody. Dnes v noci také. 12. 2. jsem ji vzala na veterinu, kde udělali rentgen a diagnostikovali zadrženou snůšku. V dutině břišní byly vidět dvě ne zcela kalcifikovaná vajíčka.

OBR 142: Sabinin rentgenový snímek se zadrženými vajíčky ©Eliška Nejedlá 2011

Prvním doporučením lékařky bylo podávat perorálně půl mililitru roztoku vápníku (aby se skořápka vajíček dotvořila a vajíčka mohla být vykladena) a půl mililitru roztoku glukózy, aby měla Sabina energii vajíčka naklást, když nejedla už tri týdny (dnes přesně 21 dní). K tomuto účelu jsem dostala injekční stříkačku s přiměřeně malým dávkovačem. 12. 2. Byla sobota a na veterině zrovna nesloužil lékař pro plazy. Všechny tyto instrukce mi předala sestra, která mluvila s plazí veterinářkou po telefonu. Proto mi ani neukázali, jak dostat léky do želvy. Doma pak nastal lítý boj se Sabinou, která odmítala otevřít tlamu. Jak se píše v literatuře, že se má želva rozdráždit máváním stříkačky před nosem – to jí vůbec nevzrušovalo. A nešlo to pak ani racionálním orientovaným násilím. Sabina prostě není nasírací typ. Nakonec se mi povedlo jí tlamu pootevřít a roztoky vstříknout, ale nemohu zaručit, že polykala. Tytéž boje se opakovaly i v neděli 13. 2.  Na veterinu byla Sabina objednána až na pondělí večer.

V noci na pondělí pak probíhal v nádrži strašlivý bugr – Sabina zuřivě hrabala v písku kladiště, padala zpátky do vody a zase lozila nahoru a hrabala. Ráno ovšem v klidu ležela ve skrýši pod rampou na ostrov. Odpoledne (hned po práci) s nadějí, že problém byl v noci vyřešen, jsem vysypala kladiště a – nic jsem v něm neobjevila. Takže jsem milou samici zbalila do přenosky s vyhřívacím pytlíkem a metelily jsme na kliniku. Prohlížela jí tentokrát veterinářka pro plazy a zkonstatovala, že vajíčka ještě ani nejsou hmatná za zadními nožičkami, tzn. nejsou ještě ani v porodních cestách, ačkoli se samice už velmi snaží je vyklást. Upozornila také, že oteklé zadní nohy mohou být jednak průvodním jevem k zadržené snůšce, ale také příznakem poškození ledvin, což by mohlo být fatální. Rozhodla se tedy pro krevní testy a snažila se odebrat Sabině z ocásku (z páteřní žíly – odtamtud to prý nebolí) trochu krve. Tento den se to ale bohužel nepovedlo – podařila se jí přes veškerou snahu vyždímat jedna kapička, která by na testy nestačila. Veterinářka tedy dala Sabině perorálně roztok vápníku dvakrát po 1 mililitru v intervalu cca 15 minut. A dávala jí to správným způsobem, který nutí želvu polykat: vzala želvu za hlavu „za ušima“ a nechala ji viset ve vzduchu s vytaženým krkem. Čekala, až se s ní Sabina přestane prát a uvolní se a pak jí vpravila do tlamy dávku roztoku, kterou Sabina chtě nechtě (velmi spíš „nechtě“) polkla. Po dalších asi 20 minutách aplikovala veterinářka Sabině intramuskulárně injekci přípravku Enzaprost, který působí na plazy podobně jako oxytocin na savce – měl by vyvolat aktivitu vejcovodů a kloaky, aby vajíčka želva vypudila. A měl by fungovat po pár hodinách (tedy dnes v noci). Dávka Enzaprostu byla vypočítána pro hmotnost 200 g (při vážení Sabiny v ordinaci váha ukazovala 196 g) a v trojčlence vyšel objem léku 0,004 ml. Pokud by injekce nezabrala a vajíčka jsem nenašla, měla být domluvena další návštěva.

V noci byla Sabina opravdu neklidná a hrabala v kladišti, ale odpoledne druhý den po jeho vysypání jsem zase nic neobjevila. Volala jsem to tedy paní veterinářce a ta Sabinu objednala další den. 15. 2. jsem tedy Sabině podala alespoň léky – vápník a glukózu a to stejným způsobem „ve visu“ jako včera veterinářka. A byla jsem úspěšnější než první a druhý den podávání. Nabízela jsem jí i krmení, ale jako poslední dobou vždy – odmítá.

Ani 16. 2. Jsem v kladišti neobjevila toužebně očekávaná vejce, takže jsme šly na veterinu. Dostala tam zase vápník a další injekci enzaprostu. Ani po druhé injekci ale nehrabala nějak vytrvale, ale jen chvíli a jen trochu.

17. 2. byl písek pořád prázdný. A letěly jsme na veterinu zas. Tentokrát se lékařka pevně rozhodla krev Sabině odebrat a mnohokrát se snažila jí vyždímat ocásek. Nakonec po dlouhém boji získala pár kapek, ze kterých po naředění prý testy na močovinu udělat půjdou. Dnes jsem Sabi neměla podávat ani glukózu ani vápník.

V pátek 18. 2. Byly hotové testy a zaplaťbůh ukázaly, že ledviny má Sabina v pořádku. Otok je prý způsoben nedostatkem bílkovin vinou inapetence, protože jsou změněny jaterní parametry. Testy na tyto parametry ale nebyly udělány, protože získaný vzorek krve byl příliš malý. Další návštěva byla domluvena na neděli 20.2. (tentokrát víkend sloužila naše lékařka pro plazy).

V pátek večer jsem tedy odjela na víkend. Po návratu v neděli 20. 2. Bylo kladiště dokonale uhlazeno. Aha, říkala jsem si, takže do něj Sabina za víkend ani nepáchla. Oteklá byla pořád. Nicméně jsem před domluvenou návštěvou kliniky kladiště vysypala a ke své obrovské radosti jsem konečně skoro u dna nádoby objevila dlouho toužebně vyhlížená vejce. Byla uložená pečlivě vedle sebe, neporušená, kalcifikovaná (i když zvláštně pruhovaná) a dokonale zahrabaná.

OBR 143: zadržená vajíčka konečně vykladená ©Eliška Nejedlá 2011

Volala jsem informaci o vykladení paní veterinářce a další instrukcí bylo samici rozkrmit. Pak by měl opadnout i otok, který byl i po nakladení vajec nezměněný. Pokud by se do několika dnů nerozkrmila, musely bychom na veterinu znovu nejdříve na injekci vitamínu B, který vyvolá hlad a podpoří apetit, pokud by nepomohlo ani to, přišla by řada na krmení sondou. Takže jsem Sabině začala podstrojovat. Ze začátku ještě chvíli krmivo odmítala, potom začala jíst jako vrabec, až se postupně rozjedla dle své původní vlčí nátury. Než se rozjedla, stávalo se, že kořist ulovila a zabila, ale dále si jí nevšímala. De-facto začala jíst to, co si našla ve dně – malé kousky, co odpadly Samuelovi, nebo červené patentky, kterými normálně krmím jen mláďata. 27. 2. už regulerně ulovila a zbaštila cvrčka. I když zatím jen jednoho. Od této doby se ale krmí stále. A otok postupně opadal a asi po 14 dnech potom, co začala jíst, přestal být patrný úplně.

Vyvstala otázka, zda zadrženou snůšku vůbec inkubovat, když s ní byla samice rentgenována. Podle lékařky by tento fakt však neměl mít vliv na vývoj plodu a doporučila to zkusit. Vajíčka tedy byla 20. 2. uložena do inkubátoru. Po 77 a 81 dnech se z nich vyklubala dvě krásná mláďata – Sarabi a Saly. Jedinou „vadou“, kterou jsem objevila je, že Saly má na pravé přední nožce 6 vyvinutých prstů.

OBR 144: Sarabi a Saly - mláďata ze zadržené snůšky © Eliška Nejedlá 2011

Problém se zadrženou snůškou se zatím víckrát neobjevil a od vykladení dvou zadržených vajec Sabina do konce září 2011 sama nakladla dalších 11 vajec, z nichž se vyklubalo 11 mláďat. (Jedno z nich ale bohužel umřelo.) A já můžu říci, že rentgen tehdy opravdu neměl vliv na vývoj Sarabi nebo Saly, protože 6 prstů (které jsem rentgenu kladla za vinu) jsem objevila ještě u jednoho mláděte (Saklawi), které se narodilo 7 měsíců poté.

Ještě pro zajímavost: účet na klinice za celé řešení problému se zadrženou snůškou (zdravotní materiál, aplikace léčiv, biochemická analýza krve a vitamínový přípravek) byl na 937 Kč.

• Chimérismus

U jednoho z mláďat jsem se bohužel potkala s touto vadou. Chimérismus je jev, kdy se v jednom organismu nachází dvě buněčné populace. Laicky a výstižně řečeno: „dva v jednom“. Chimérismus může dosahovat různé míry – např. jedna populace může žít v uzavřeném hloučku někde uvnitř druhé, organismus může vypadat normálně a vůbec to nemusí být poznat. Druhým extrémem je dvouhlavá želva, o které jste určitě všichni slyšeli. Moje želva je dvounosá. Její hlavička je větší a má vyvinuté dva nosy – oba jsou funkční. Dále je vidět dvojitá řada hřbetních štítků na karapaxu – směrem od hlavy jsou spojené, na kaudálním konci se oddělují a obě jsou pokřivené. Při bližším zkoumání nohou této želvičky není vyloučeno, že jsou také zdvojené – má 4, ale zdají se být silnější, než je obvyklé u ostatních zdravých mláďat. Prstů má ale na všech končetinách správný počet. Želvička se jmenuje Sajani.

OBR 145: Sajani krátce po vyklubání © Eliška Nejedlá 2011

OBR 146: Sajanin karapax se zdvojenými štítky © Eliška Nejedlá 2011

Nejdříve bylo otázkou, zda se vůbec rozkrmí – zda má správně vyvinutou trávicí soustavu (nevím, jak se chimérismus projevil uvnitř těla). Sajani ale začala jíst 13. den života, tedy ještě v normě. Nejdřív byla v nádrži ostatními ustrkována a nekrmila se s nimi (krmila jsem ji zvlášť), ale dnes je už schopná se poprat se s mládětem o víc jak dva měsíce starším – a tudíž znatelně větším. Navzdory svému postižení projevuje Sajani obdivuhodnou vitalitu, ale obávám se, že začíná mít potíž. Roste. Rostou obě její části a na temeni se jí začíná vydouvat boule. Jak dopadne Sajanin příběh není teď jasné.

OBR 147: Sajani s boulí ještě v nádrži © Eliška Nejedlá 2011

OBR 148: Sajanina boule zblízka © Eliška Nejedlá 2011

Prohlížela ji veterinární lékařka a řekla, že vidí de-facto dvě možnosti dalšího vývoje. Buď je pod boulí kostěný podklad a lebka je uzavřená, nebo se lebka, složená vlastně ze dvou, zcela nespojila a pod boulí kostěný podklad není. V prvním případě, který by byl samozřejmě lepší, by boule byla absces, který by se dal otevřít, vyčistit a vyléčit. Sajani by pak mohla žít jako normální želva. Druhý případ znamená, že boule je tvořena obsahem lebky, který se protlačil skrze díru v a kdyby se to rozřízlo, želvičku by to zabilo. Protože při Sajanině velikosti (cca 3 cm na délku) není k dispozici vyšetření, které by její maličkou lebku diagnostikovalo, veterinářka se rozhodla do boule neřezat a doporučila sledování. Pokud je to absces, může růst a prasknout. To by želvička pravděpodobně přežila a na klinice by jí to pak vyčistili a dali ATB. Pokud kostěný podklad není, pak stačí, aby se Sajani do boule uhodila a mohou začít neurologické příznaky – třes, trhané pohyby, nepřirozené plavání, zvracení. Tyto příznaky mohou ale začít i bez mechanického podráždění. A začnou-li, je konec. Příznaky podobného typu jsem naštěstí zatím nezaznamenala.

O týden později boule na hlavě Sajani praskla. Obsah byl bílý a trčel jí z čela jako krystaly, které ovšem ve vodě „vlály“. Sdělila jsem tuto skutečnost naší veterinární lékařce a nesla jsem želvě na kliniku znovu. Lékařka ránu vymačkala až „na krev“ a tampónkem místo opatrně promačkávala – zjistila, že kostní podklad pod boulí s největší pravděpodobností je. Boule se tedy tvoří z podkožní tkáně a secernuje, takže se bude muset vymačkávat víckrát. Vyslovila názor, že může jít třeba i o základ oční bulvy (vzhledem k tomu, že je Sajani ze dvou jedinců). Tato tkáň by se měla zcela odstranit, ale dokud je Sajani takhle malá, invazivní chirurgická metoda nelze provést. Ranka byla ošetřena antibiotickou mastí Bactroban, kterou jsme rovněž dostali domů. Další instrukce: držet želvě v čisté vodě, každý den ranku vyčistit roztokem hypermanganu a mastí a nechat po ošetření cca hodinu na suchu. Rovněž doporučila do vody kápnout trochu mastného krému – např. rybilky – aby voda byla od rány odpuzována. Pokud se boule přestane tvořit a rána se zhojí, může Sajani dále bezstarostně fungovat. Další kontrola je naplánována za dva týdny.

OBR 149: Sajani po ošetření bactrobanem (bílý kopec na hlavě už není boule, ale mast) © Eliška Nejedlá 2011

Stejně - přežitelnost takto "nepovedených" zvířat je nízká a recidiva problémů skoro jistá. Já mám ale Sajani ráda a její problémy budu řešit, dokud to půjde. Na Štědrý den jí bylo 5 měsíců, nyní překročila práh roku 2012. Sajanin příběh navzdory všem prognózám pokračuje. Abychom se zde ale dostali i k dalším tématům, jeho pokračování je uvedeno (a dále bude doplňováno) v její kartě pod kapitolou "MOJE ZVÍŘATA - PŘEDSTAVENÍ".

Literatura dále uvádí

Nejčastější zdravotní problémy u želv

(zpracováno se zaměřením na vodní želvy)

• Poruchy související s výživou

Příznakem, který chovateli nejlépe poukáže na poruchu je nechutenství. To může mít řadu vnějších i vnitřních příčin. Např. ho může vyvolat i stres – časté rušení, nevhodně uspořádané zařízení nádrže, příliš vysoké nebo příliš nízké teploty. Nebo to může mít i příčinu vážnější – např. nedostatek nebo přebytek vitamínů či minerálů.

Pro želvy má největší význam dostatečný příjem vitamínů A a D a z minerálů dostatečný příjem a vhodný poměr vápníku a fosforu. U vodních želv se nejčastěji vyskytuje hypovitaminóza A, která se projevuje otokem víček (otok Harderovy žlázy) a vzniká tak zánět. Zvíře nevidí, leží apaticky na dně, odmítá potravu. Dále dochází k rohovatění epitelu sliznic v hltanu a dýchacích cestách, slinivce břišní, ledvinách a močových cestách. Takto změněné sliznice jsou pak velmi náchylné k infekci bakteriemi. Je třeba podat injekčně vitamín A a místně provádět oplachování oka a aplikaci antibiotické masti k potlačení sekundární infekce. Nejlepším přirozeným zdrojem provitamínu A pro vodní želvy jsou játra nebo malé rybičky. Organismus si vitamín A vyrobí z provitamínu získaného z potravy. Hypovitaminóza A vzniká nejčastěji u mláďat vodních želv. Ta mají po vylíhnutí zásobu vitamínu A v játrech a v tělesném tuku, ze které ze začátku čerpají. Pokud jsou ale mláďata krmena jen sušenými korýši a masem, rychle zásobu vyčerpají a vznikne hypovitaminóza.

Druhou nejčastější hypovitaminózou u vodních želv je hypovitaminóza D, projevující se nejčastěji osteoporózou (sníženou tvorbou kostní tkáně), rachitidou (nedostatečnou mineralizací kostní tkáně), a nebo nejvíce „viditelnou“ poruchou – měknutím krunýře. Zdravá želva, s výjimkou nejmenších mláďat a některých speciálních druhů, musí mít krunýř tvrdý  a pravidelně rostlý. Jakmile se dá prstem zmáčknout, ukazuje to na akutní hypovitaminózu. Na vzniku těchto patologických stavů se může podílet současný nedostatek vápníku, případně fosforu ve výživě. Léčbou tedy je injekční podání vitamínu D3 (protože plazi, na rozdíl od savců, využívají lépe formu D3 než D2), zároveň však je nutno zabezpečit i dostatečný přísun dvou potřebných minerálů. Zdrojem těchto minerálů jsou např. kosti (např. ryb) a schránky měkkýšů (více o zdrojích vápníku v sekci „O krmení“).

Je možné použít i vitaminové koncentráty, ale je třeba věnovat zvýšenou pozornost dávkování, protože vitamíny A a D se dají snadno i předávkovat a způsobit jiné zdravotní komplikace – např. hypervitaminózu A, která se projevuje nekrotizující dermatitidou s velkoplošným odlupováním epitelu. Zvířata trpí také dehydratací a hynou během několika dnů.

Mezi poruchy související s výživou můžeme počítat i možnost zobákovitého přerůstání horní čelisti, což může v extrémních případech i zamezit želvě v přijímání krmiva. Týká se to tedy spíše suchozemských želv, které nemají nic tvrdého k okusování. Nicméně i u klapavek je vidět, jak rohovité lišty na okrajích čelistí narůstají. Želvy si je většinou stíhají obrousit samy – často je vidím nosit v tlamě kameny, okusují tvrdou sépiovou kost nebo chroupou celé ryby, ale při nárůstu šířky lišty přes dva milimetry je lepší nechat ji veterinářem zastřihnout.

OBR 150: Samuel s kamenem v tlamě ©Eliška Nejedlá 2011

Hlavně v souvislosti se suchozemskými želvami se hodně mluví o poruše laicky zvané hrbolatost krunýře. Není ale důvodu, proč by se o ní nemělo mluvit i v souvislosti s vodními želvami. Jde opět o chorobu způsobenou nevyváženou výživou – konkrétně o disbalanci stále jmenovaných prvků - vápníku a fosforu. Důsledkem špatného poměru mezi těmito prvky dojde k demineralizaci kostí, ale následná tvorba pojivové tkáně vede ke zvětšení objemu kostí. V případě krunýře ale není možný růst plátů do šířky (kvůli jejich spojení), takže se vyboulí. Tyto změny jsou nevratné – je nutno jim tedy předcházet pečlivým volením potravy s vhodným poměrem dotčených prvků.

Další poruchou související s výživou mohou být různými původci způsobené enteritidy, projevující se průjmy. Kromě dietetických chyb mohou být původci mikroorganismy (např. Salmonela), nebo různí prvoci. Zde je třeba vždy porada s veterinářem a aplikace jím předepsaných chemoterapeutik.

• Poranění a vnější infekce

K poranění želvy může dojít mnoha cestami – pád z vyšší plochy, pokousání např. psem, poranění o ostré kameny v nádrži, o úlomek skla apd…. Mezi nejčastější však patří napadení jinými želvami – vodní druhy se mohou napadat v průběhu společného krmení, při výhřezu kloaky, střeva či vysunutém penisu. Druhotná infekce pak na sebe nenechá dlouho čekat.

Častým onemocněním želv jsou nejrůznější infekce kůže a krunýře vyvolané různými druhy bakterií, kvasinek a plísní. Vznikají buď přenosem mezi chovanými jedinci – zvlášť v chovech s přehnaným počtem jedinců v nádržích – nebo druhotně v místě zranění. Vedle zmíněného hypermanganu lze k likvidaci těchto infekcí použít přípravky: Septonex, Ajatin, nebo přípravky na bázi jódu – jodisol, betadine.

Bakteriální a plísňové infekce po mechanickém poranění mohou způsobit nekrózu krunýře. Projevují oddělováním rohovinových štítků, pod nimiž se vytváří mokvavá ložiska. V těžkých případech může infekce přejít i na kostěný krunýř a pokračovat i do přiléhajících orgánů. Z původců má pro vodní druhy želv největší význam Beneckia chitinovora.Je třeba důsledně odstranit odumírající tkáň a postižená místa potírat roztokem Betadinu, který se vpravuje i pod zasažené štítky a je možno jej přidávat také do vody v nádrži. Někteří autoři popisují i úspěšnou léčbu roztokem peroxidu vodíku. Toto onemocnění může být nastartováno poraněním krunýře a rychle se přenáší v chovu s velkým počtem jedinců na malé ploše terária. Důsledná očista nádrže je samozřejmostí.

SCUD je zkratka anglického názvu nemoci hniloba krunýře. Tuto způsobuje nejčastěji Citrobacter freundii. Projevuje se kožními vředy, apatií, nekrózou krunýře. Léčí se to podobně jako při léčení výše popsané nekrózy krunýře a přidávají se antibiotika.

Kromě otevřených ran se můžeme setkat i s abscesy, tedy opouzdřenými záněty, které se projevují jako boule nebo zduřeniny. Zde je nutná návštěva veterináře, který absces otevře a dezinfikuje, popř. podá antibiotika.

Nebezpečná je tzv. suchá sněť, která zasahuje zejména končetiny. Zasažená tkáň zčerná a jediný možný zásah k záchraně života želvy je amputace končetiny v místě ještě nezasažené tkáně.

Přímou souvislost s chovatelskými podmínkami má nemoc zvaná bublinatost vodních želv. Objeví se, když se želvy ocitnou v čerstvé vodovodní vodě. Ta je zpočátku přesycena rozpuštěnými plyny. Želvám se tedy začnou tvořit pod kůží plynové bublinky, což může vést k zánětům, krváceninám a nekrózám. Zvířata pak hynou v důsledku tvorby bublinek v cévách a sekundárních bakteriálních infekcí. Přemístěním zvířat do vody s malým obsahem rozpuštěných plynů (tzn. do vody odstáté nebo před tím krátce zahřáté) může vést k ustoupení klinických příznaků. Bublinatosti předejdeme tím, že k výměnám vody v nádrži budeme používat pouze vodu odstátou. Pokud není zrovna k dispozici, nikdy nevyměňujeme všechnu vodu v nádrži za čerstvou, ale jen část. Je ale velmi praktické mít např. v láhvích od Coca Coly neustále připravené dostatečné množství odstáté vody, aby bylo možno vyměnit za ni veškerou špinavou vodu z nádrže vodních želv.

• Vnitřní nemoci

Nejčastěji pozorovanými onemocněními vnitřních orgánů jsou postižení dýchacích cest – hlavně zápal plic. U vodních želv ho způsobuje zejména to, když je vzduch v nádrži výrazně chladnější než voda. Želva trpící zápalem plic se buď není schopná potopit vůbec, nebo při jednostranném zasažení orgánu plave našikmo. Zápal plic léčí veterinární lékař antibiotiky, želvy umísťujeme do samostatné nádrže, kde jim topíme na 30 ˚C.

Dlouhodobě nesprávná výživa může vyvolat fatální a navíc velmi špatně rozeznatelná onemocnění dalších vnitřních orgánů: např. degenerativní poškození jater nebo poškození ledvin.

Další častou vnitřní nemocí želv je výše zmíněný problém se zadrženou snůškou. Pokud se tento problém neřeší, často vede k úhynu samice. Hlavním příznakem je neklid samice a snaha o nakladení vajec. Doprovodné příznaky jsou popsány výše.  Pokud jde „jen“ o zadrženou snůšku bez dalších komplikací, pomůže injekční podání oxytocinu (popř. výše zmíněného enzaprostu). Problém ale může být vážnější – např. mechanické porušení nebo zauzlování vejcovodů – a tyto stavy se obtížně rozeznávají. Při včasném diagnostikování je řeší veterinární lékař chirurgicky. V opačném případě vedou tyto stavy k vnitřnímu zánětu a úmrtí samice.

U želv není výjimečný ani zánět středního ucha. U vodních želv je vyvolávacím faktorem poranění a podílí se i nevhodná výživa (hypovitaminóza A), nízké teploty a druhotná infekce. Při tomto onemocnění je navenek patrné vyklenutí bubínků ven vlivem hnisu vznikajícím ve středním uchu. Doprovodnými příznaky je otírání hlavy a nechutenství. Léčba začíná chirurgickým zákrokem – otevřením ucha a odstraněním hnisu. Rána pak musí zůstat několik dní otevřená a vyplachuje se antibiotickým roztokem, dokud tvorba hnisu nepřestane. Pak se nechá rána zacelit. Během léčby musí být vodní želvy umístěny v suchém teráriu.

• Parazitární onemocnění

S parazity – ať vnějšími i vnitřními – se setkáváme hlavně u zvířat pocházejících z volné přírody. Ale nejsou výjimkou ani u jedince odchovaného v péči člověka. Z ektoparazitů (vnějších) se u želv nejčastěji setkáváme s klíšťaty – ta mohou parazitovat jak na kůži, tak ve švech krunýře. Klíšťata jsou samozřejmě více vídána na suchozemských želvách žijících ve venkovních výbězích, ale nevyhýbají se ani vodním želvám puštěným na procházku do přírody. Klíště po předchozím usmrcení (potření olejem, lihem, insekticidem) vytočíme a ranku dezinfikujeme.

Setkat se můžeme i s dalšími roztoči, kteří mohou být přisátí na kůži želv i ve stovkách kusů. Ty postříkáme vhodným insekticidem – např. Arpalit spray. Dbáme o to, abychom jej ale nestříkali do okolí úst nebo nozder. Po lokálním zákroku proti roztočům musí následovat dokonalá očista chovného prostoru a zvýšení četnosti úklidu.

V přírodě na želvách můžeme – zejména na vodních želvách – najít i přisáté pijavice. Za normálních okolností nepředstavuje napadení ektoparazity pro želvy vážný problém. Nebezpečnější jsou endoparazité(vnitřní) – a to hlavně z toho důvodu, že se dají stěží odhalit, pokud parazitují jinde, než v trávicím ústrojí. A endoparazité mohou parazitovat v celé řadě tkání. Nejčastěji se setkáváme s různými druhy červů – tasemnice, roupi, škrkavky, motolice. K jejich diagnostice je potřeba koprologické vyšetření (vyšetření výkalů). Roupy můžeme nejčastěji najít v trusu želv z přírody – může u nich parazitovat přes 100 druhů. Pokud je jejich množství přiměřené a želva je jinak zdravá, nepůsobí roupi potíže. Želvy jsou také zapojeny do životního cyklu některých motolic, protože požírají jejich mezihostitele – plže.  Na základě výsledků rozboru trusu je třeba udělat odčervení – druh a dávku anthelmintika určí veterinář, protože ne všechny přípravky jsou pro želvy vhodné. Např. u savců často používaný Ivermectin působí na želvy toxicky! U všech parazitárních onemocnění je třeba důkladně očistit a dezinfikovat chovné nádrže a léčbu po čase zopakovat.

Kromě červů mohou působit zažívací potíže i prvoci. V chovech plazů nejrozšířenějšími jsou měňavka (Entamoeba ivadens) a bičíkovci rodu Hexamita způsobující onemocnění hexamitázu. To se projevuje apatií, nechutenstvím, změnou charakteru trusu. Bičíkovci žijí primárně v tlustém střevě, sekundárně ale dochází k jejich invazi do přiléhajících orgánů – předně ledviny a močový měchýř – to se projevuje typickým zakalením moči (vyšší obsah sedimentu). Zasažena mohou být i játra. K léčbě těchto onemocnění se používá hlavně přípravek meronidazol. Neléčena hexamitiáza vnitřních orgánů končí po několika týdnech smrtí.

Veterinární lékař MVDr. Luděk Kučera uvádí na internetových stránkách své kliniky (www.veterina-kucera.cz) nejčastější zdravotní problémy želv, se kterými se v praxi setkává:

• podchlazení – časté u mláďat Trachemys skripta elegans během přemísťování v neizolovaných přenoskách
• poranění úrazem – viz výše
• napadení jinými plazy – viz výše
• abscesy středního ucha – viz výše
• hypovitaminózy A a D - viz výše
• fibrózní osteodystrofie (měknutí krunýře) – viz výše
• nechutenství z různých příčin - viz výše
• syndrom posthibernační anorexie (PHA) – spíše u suchozemských želv (zde nepopsáno)
• nekrotická stomatitida - spíše u suchozemských želv (zde nepopsáno)

Zdroje informací pro článek:

Zych, J. (2006): Želvy v přírodě a v péči člověka, Brázda, Praha, ISBN: 80-2090342-9

Köhler, G. (2002): Nemoci obojživelníků a plazů, Brázda, Praha, ISBN: 80-209-0303-8

https://www.veterina-kucera.cz/?show=plazi

moje zkušenosti a deníky chovu

návštěvy u veterinárních lékařů z Veterinární kliniky Panda v Praze a VFU v Brně 2007 - 2013

Zdroj obrázků pro článek:

Vlastní fotodokumentace

RTG snímek pořízený Veterinární klinikou Panda, Praha 2