7. Klapavka obecná a jiné živočišné druhy

Klapavky a rybky

Některé zdroje uvádí akvarijní rybky jako ideální doplněk nádrže s klapavkami pižmovými. Rybky dodávají nádrži větší dynamiku, nádrž je barevnější, zajímavější na pozorování. Velká výhoda rybek je, že konzumují droboučké zbytky potravy po želvách a mikroskopické živočichy, kteří se mohou ve vodě vyskytnout. Za nevýhodu považuji to, že pokud není nádrž dostatečně veliká a nemá vnější filtraci, je pak práce s čištěním mnohem náročnější. Nehledě na to, že i rybky mají své nároky na chov a pokud máte účelově zařízenou nádrž pro želvy, rybkám se takové uspořádání moc hodit nebude. Např. rybky potřebují vodní rostliny, kam se mohou schovávat, a pak volný prostor k plavání. Mnoho druhů vyžaduje měkké dno k hledání potravy, malé úkryty, kde se mohou třít nebo klást jikry. Potěr živorodek zase potřebuje podobné skrýše, aby nebyl sezobnut dospělými. Rybky si prostě vytváří takový svůj jemný vesmír, do kterého jste vtaženi při pohledu do akvárií. Klapavky v takovém jemném systému působí jako buldozér. Žádná rostlina nevydrží zasazena…  A pak je tu potíž s kvalitou vody. Klapavky jsou bahenní želvy, dýchají vzdušný kyslík a mohou v pohodě žít i ve značně znečištěné, málo prokysličené vodě. Ryby ale dýchají žábrami kyslík rozpuštěný ve vodě a většina druhů pochází z čistých jezer s vodou hojně prokysličenou. Většina rybek tedy „želví“ vodu netoleruje.

Přesto se ale dá najít kompromis a při vhodně zvolených podmínkách a druzích se dá dospět k malému fungujícímu domácímu ekosystému. V prvé řadě to chce dostatečně velkou nádrž (myšleno např. 300 l) s vnější filtrací. Ale i tak musíme volit rybky značně odolné, kterým nevadí teplejší (25 °C) voda horší kvality a snížený vodní sloupec. Dále to chce druhy společenské, mírumilovné, hbité a malého vzrůstu.

Jaké rybky k želvám?

Prolistovala jsem atlas akvarijních ryb a hledala běžně dostupné druhy, které by splňovaly výše uvedené podmínky a mohly by tedy být vhodné k chovu s klapavkami. Jako nejvhodnější k tomuto účelu se jeví hojně chovaný druh živorodka duhová nebo-li „gupka“ či „paví očko“ (Poecilia reticulata). Jsou to jihoamerické nenáročné pohyblivé rybky, dorůstající maximálně 4 cm. Mají neuvěřitelnou variabilitu ve zbarvení – není snad barva, kterou byste na pavích očkách nenašli. Samečci bývají menší a pestřejší.  Jak už název napovídá, jedná se o živorodé rybky, jejichž odchovů lze snadno dosáhnout i v želváriích (pokud má potěr k dispozici dostatečné množství úkrytů). Jejich asi největší výhoda v kontextu možnosti chovu s želvami je jejich velká teplotní tolerance – uvádí se, že snáší teplotu vody v rozmezí 16 – 30 °C.

Další živorodky už mají požadavky náročnější, nicméně ještě by mohla býti použitelná tzv. černá moly (Poecilia „black molly“). Není to jeden prošlechtěný druh, ale jde o černé formy různých druhů živorodek rodu „Poecilia“ ze Střední Ameriky. A jak známo, kříženci bývají odolnější, než čisté rodičovské druhy. Černé moly jsou tedy odolné a teplomilné – ideální teplotní interval mají od 23 °C do 28 °C, přičemž ani přechodných 30 °C (což se občas v želváriích v létě stává) této rybě nepůsobí potíže. Chtějí starou vodu, mají rády přídavek soli.

Podívejme se na další skupiny ryb. Na trhu je nabízeno mnoho druhů teter. Tetry jsou většinou dost „ostré“ hejnové ryby, které potřebují poměrně hojné osázení nádrže a volný prostor k plavání. Dva až tři druhy (třetí je méně dostupný) ale nejsou tak náročné – chtějí starou vodu, teplotu snáší do 25 °C a jsou i mírnější a menší než většina ostatních teter, takže by mohly být použitelné. Jsou to: tetra černá (Gymnocorymbus ternetzi), tetra červená (Hyphessobrycon flammeus) a tetra cinobrová (H.griemi). Tetra černá pochází z Jižní Ameriky a dorůstá maximálně 6 cm. Preferuje řídce osázenou nádrž s kořeny (u želv také můžeme mít kořeny). Její teplotní preference jsou dokonce stejné jako klapavčí – 23 – 25 °C. O tetře červené se dokonce doslova píše, že je „velmi odolná bez zvláštních nároků“. Pochází rovněž z Jižní Ameriky a dorůstá maximálně 4,5 cm. Chce starou vodu do 25 °C. A poslední tetra cinobrová má v podstatě stejně skromné nároky jako tetra červená, dokonce snese i ještě teplejší vodu, ale zase je mnohem hůře dostupná na trhu.

OBR 166: tetra černá (Gymnocorymbus ternetzi) - v popředí © Eliška Nejedlá 2007

OBR 167: tetra červená (Hyphessobrycon flammeus) © Eliška Nejedlá 2007

Další zajímavou možností by mohly být rybky druhu danio pruhované (Brachydanio rerio). Pochází z Přední Indie. Jsou to čilé hejnové rybky podélně pruhované – barvy na jejich těle se se světlem mění – černá až kovově modrá se střídá se stříbrnou až zlatou. Existují i závojnaté formy, ale ty jsou mnohem choulostivější. Pro chov s želvami by byla potenciálně vhodná pouze základní forma. Dorůstají maximálně 6 cm a pohybují se převážně u hladiny. Neustále plavou – úkryty z rostlin tedy nejsou potřeba – a milují proudící vodu (tedy nádrž s vnější filtrací). Nehodí se do nádrží s volnou vysokou hladinou, protože jsou to skokani – nádrže se proto musí zakrývat. Ale v želváriích, kde je hladina snížená, je nebezpečí vyskočení minimální. Dania snáší vodu do 25 °C, teplota 29 °C je pro ně už nebezpečná.

Pokud se rozhodnete pro společný chov želv a ryb, jsou ke každému druhu rozhodně doporučeníhodné menší druhy krunýřovců (Ancistrus sp.). Lidově jsou známé jako „přísavky“. Jde o převážně noční, u dna žijící ryby, které jsou velice prospěšné, protože likvidují řasy. Zda by si ale poradily s takovými porosty, jaké se vyskytují v mých nádržích – to si nejsem jistá… Jejich zbarvení je převážně hnědé se světlými skvrnami či tečmami po celém těle. Je to „placatý“ živočich s vousky na tlamce a čele a velkou hřbetní ploutví. Tako ryba je výsledkem neúmyslného křížení tří původních přírodních druhů. Proto nemá svůj druhový název, ale označuje se jako „Ancistrus species“. Takže má značnou variabilitu jak ve zbarvení, tak v růstu, a také v teplotní toleranci. Nicméně pořád je odolnější, než ostatní (čisté) druhy krunýřovců a proto se hodí i do želvárií. (Platí tu to samé, jako u černé moly.) Vyhovující teplotní interval má zhruba od 21 °C do 27 °C (posbíráno a propojeno z více zdrojů) a největší vzrůst se uvádí 15 cm (ale může mít např. jen 6.) Krunýřovec potřebuje hodně úkrytů na dně a má-li se rozmnožit, potřebuje nějakou dutinu nebo rourku k vytření a nakladení jiker. Takovéto místo by mělo být chráněno tak, aby je želvy nezničily.

OBR 168: krunýřovec (Ancistrus sp.) © Eliška Nejedlá 2007

Žerou želvy společně chované rybky?

Teorie říká, že želvy vytřídí slabé a nemocné kusy, čímž udržují v dobré kondici jak sebe (že se za rybkami honí), tak hejno rybek (že se pak množí jen nejsilnější kusy). Zda to tak funguje v praxi, musí každý, kdo se pro společný chov rybek s želvami rozhodne, zjistit sám. Když ke mně přišla klapavka Livie, měla jsem o ní informaci, že vyrostla v akvateráriu s rybkami, které ovšem se svou přibývající hmotností postupně vymýtila. Měla jsem s ní i v tomto směru ze začátku potíž, protože mrtvá (rozmražená) ryba, kterou jsem jí předložila ke krmení, se jí nelíbila a odmítala ji žrát. Kdybych dala rybky do nádrže k Livii, asi by se nedožily následujícího dne. Na druhou stranu jsem viděla nádrže, kde žijí klapavky a gupky pohromadě a vypadalo to idylicky – želvy se ani neobtěžovaly otevřít tlamu, když kolem rybky proplouvaly. Zde bude jistě velkou roli hrát i „optimální podnět“. To je termín z etologie (věda o chování živočichů). Znamená to de-facto v praxi to, že predátor si troufne pouze na kořist, na kterou velikostně má – tzn. domácí kočka se nebude snažit ulovit koně, ale zkusí raději myš, kterou vyhodnotí jako optimální podnět k tomu, aby se o ní, jako kořist zajímala. Takže – pokud jsou želvy malé, rybky pravděpodobně nechají na pokoji. Jakmile ale vyrostou, asi je zkusí ulovit. A když se jim to povede, budou je vesele lovit dálJ Pak tu hraje podstatnou roli krmení želv – budou-li želvy hladové, budou se snažit lovit ryby – a s hladem se snižuje optimální podnět (tzn. stačí méně vhodný podnět, aby na něj zvíře zareagovalo jako na kořist). Budou-li ale želvy denně krmené, asi se nebudou s živými rybami obtěžovat. No, ale v neposlední řadě tady hrají roli i individuální chutě a povahy želv. Jsou prostě jedinci, kteří milují lov i chuť čerstvé kořisti. Ty potom nebudou žrát vámi nabízené granule, ale budou se raději hlava nehlava honit za nebohými rybkami. Takže to prostě každý chovatel musí vyzkoušet.

Je potřeba rybky v nádrži se želvami ještě krmit, nebo jim stačí zbytky od krmení želv?

Aby byly rybky v dobré výživové kondici (tedy i hezky vybarvené), je třeba je přikrmovat kompletním krmivem určeným pro rybky (např. vločkové krmivo od různých značek). Když krmíte želvy, rybky si najdou zbytků dost, ale ve dnech, když želvy nekrmíte, je dobré rybkám nasypat. A sem tam den půstu také není na škodu.

Klapavky a jiné želvy

Klapavky pižmové se většinou dobře snáší s jinými malými druhy klapavek – např. Sternotherus minor, Sternotherus carinatus, správně by se však měly chovat v jedné nádrži společně zase jen s klapavkami obecnými (Zuzčáková, Z. 2011). Zda bude soužití jedinců byť stejného druhu fungovat, záleží na více faktorech. Jedním z nich je např. velikost a zařízení akvaterária: důležité je, aby se každé zvíře mělo kam schovat a nemuselo bojovat o toto privilegium s jinými jedinci – viz také kapitola O CHOVU – 1. O ZAŘÍZENÍ NÁRŽE. Dalšími faktory mohou být např. vzájemná velikost společně chovaných jedinců, a nebo prostě jen individuální sympatie.

Všechny tyto faktory se uplatňují i při chovu klapavky s jedincem zcela jiného druhu vodní želvy. Zde navíc přibývá ještě faktor somatotypu a „povahy“ toho druhého druhu. Klapavky jsou brodivé želvy, obyvatelky sezónních nádrží – dle Zycha (2006) jde o „typ Kinosternon“ – mají raději sníženou hladinu vody, aby se nemusely moc namáhat s plaváním. V chovu klapavky s plovavou vodní želvou typu „Emys“, která potřebuje vysokou hladinu a hodně prostoru k plavání, by došlo ke křížení nároků a preferencí – jedno ze zvířat by vždy mělo jemu nevyhovující podmínky. A pak je tu ta povaha - klapavky jsou víceméně mírné a tolerantní – jak by dopadlo jejich nucené soužití např. s želvami nádhernými , u kterých bylo popsáno i ukousnutí hlavy menším spolubydlícím v zápalu boje o krmení, bych raději nedomýšlela…

Já cca 10 měsíců chovala pospolu dospívající samici klapavky (Sindičku) s mládětem tereky kaštanové (Pelusios castaneus). Byl to právě ten případ chovu dvou somatotypů současně a došlo ke křížení nároků, o kterých jsem mluvila výše. Ovšem přechodný stav byl snesitelný, protože jedinci byli vhodně zvoleni: cca roční mládě tereky je zhruba stejně velké jako dospívající klapavka. Oba to jsou druhy mírné a tolerantní. O terece jsem navíc měla informaci, že byla chována s mláďaty jiných druhů vodních želv, takže by pro ni klapavčí spolubydla neměla být problém (svůj záměr tyto dvě želvy ubytovat v jedné nádrži jsem konzultovala ještě s chovatelem tereky). Ze začátku byla v nádrži nízká hladina pro klapavku. Tereka byla ještě miminko, takže plavala i v takhle nízké vodě. Želvy se nejdřív ignorovaly, později už by se dalo říci, že o sobě věděly a plně se tolerovaly. Nikdy však nedošlo k těsnějšímu sblížení – že by se třeba napasovaly společně do jedné skrýše, jak to dělají běžně dvě klapavky spolu. Takže následující snímek se povedl zachytit náhodou, když se holky zrovna míjely.

OBR 169: klapavka s mládětem tereky kaštanové (Pelusios castaneus) ve společné nádrži © Eliška Nejedlá 2012

Tak to chvíli více méně klapalo, jenže rozdíly se samozřejmě rychle objevily, protože klapavka roste pomaleji než mládě tereky, která má v dospělosti dosáhnout hmotnosti zhruba 1 kg (zatímco klapavka do 350 g). Takže tereka přibírala doslova před očima. Po pár měsících jsem musela zvednout hladinu, aby tereka plavala a neplácala se na mělčině – nyní byla „klapavčí“ hladina pro tereku pouze louže. Jak jsem ale přidala vodu, Sindička zase nedosáhla ze své skrýše pohodlně nosem na hladinu a vždy musela vylézt a něčeho se zachytit, aby se mohla nadechnout. K tomu byla stresována nepřekonatelným potravním konkurentem, protože tereka strašlivou rychlostí nasávala veškerou potravu a navíc se pohybovala velice rychle díky plovavým nohám, takže než se Sindička stačila vzpamatovat, tereka za ní všecko vyřídila. Tereka klapavce nikdy neublížila, ale pouze její hmotností převaha způsobila diskomfort klapavky. I když jsem si dávala pozor, aby se krmila i Sindička a dávala jsem jí zvlášť, stejně mi přestala přibírat, protože žila vedle tereky v neustálém stresu. Nyní už je vše vyřešeno – Sindička i tereka bydlí každá ve své nádrži a obě jsou snad šťastné. Co jsem si z toho odnesla a co bych chtěla předat zde, je toto: přechodné soužití vhodně zvolených jedinců různých druhů želv možné je, ale nemělo by se to nikdy brát jako definitivní řešení.

Klapavky a psi a jiná domácí zvířata

Tohle vám zní asi trochu za vlasy přitažené a týká se to hlavně suchozemských želv ve výbězích, ale zde se o těchto nebezpečích zmíním v souvislosti s venčením klapavek, popř. s jejich manipulací. Klapavky se venku pohybují překvapivě rychle. Pustíte-li je na zahradě či v bytě, kde současně běhá pes, jejich setkání nemusí dopadnout dobře. Želva má sice tělo chráněno hřbetním i břišním krunýřem, ale proti ostrým špičákům hrajícího si pejska je i krunýř chabou ochranou. Nehledě na to, že zrovna klapavka má plastron úzký a kolem nohou hodně prostoru, takže zuby psa mohou ublížit želvě velice snadno – i bez prokousnutí krunýře.  Kupodivu jsou v tomto směru nebezpečnější malí psi, kteří jsou hraví a běhající želvy často považují za balónek k uchopení, pohazování a sežvejkání. Přitom takoví psi mají zuby jako jehly, které pro želvu představují velmi reálné nebezpečí. Takže společné venčení těchto dvou živočišných druhů se důrazně nedoporučuje.

Možná vám to přijde zbytečné, ale upozorním zde ještě na nebezpečí setkání želvy se slepicí. Ač se nezdají, slepice jsou velice zvědavé, všechno rozhrabou silnými drápy a do všeho, co potkají, si musí klovnout. Tak ať to není očičko vaší venčené želvy.

 

 

 

moje poznatky z praxe

deníky chovu Sternotherus odoratus od roku 2007 do 2013

poznatky z praxe Zuzany Zusčákové

přednášky z předmětu Teraristika na České zemědělské univerzitě v Praze (více vyučujících) rok 2008

Paysan, K. (2003): Akvarijní ryby, Granit s.r.o., Praha, ISBN: 8072960210

Szalay, F., Szalayová, H. (1997): Chováme vodní želvy – želva nádherná, Kontakt Plus, s.r.o., Bratislava, ISBN: 80-88855-18-7

Zych, J. (2006): Želvy v přírodě a v péči člověka, Brázda, Praha, ISBN: 80-2090342-9

Zusčáková, Z. (2010 - 2012): články "Klapavka pižmová - ideální interiérová želva" pro časopis Planeta zvířat

https://www.aquapage.cz/akvarijni-ryby/24-poecilia-reticulata.html