5. O manipulaci a dalších aktivitách

Na konci této kapitoly můžete vkládat své příspěvky do diskuse na téma "Aktivity a manipulace s klapavkami".

Procházky na suchu

Chov želv samozřejmě zahrnuje i jiné aktivity než krmení chovanců a čištění jejich nádrží. Chov je provázen více či méně častou manipulací se zvířaty a s tím je spojeno i cílené navykání na tuto manipulaci. Základem každé manipulace je správný úchop - o uchopování želv jsem se rozhovořila už v předchozích kapitolách „O CHOVU – 3. O ODCHOVU a 4. O CIŠTĚNÍ“. Klapavky obecné, jak víme, mohou z pachové žlázy vypustit onen charakteristický pach, kterým se brání v domnělém nebezpečí právě třeba při manipulaci. Také se mohou snažit kousat či dostat se z uchopení přetlačováním a hrabáním. Všechny tyto trochu nepříjemné, ale přirozené projevy (zejména vypouštění pachu) lze do jisté míry omezit právě častou manipulací. Ale nic se samozřejmě nemá přehánět. Neruším želvy každý den, nevyndávám je z nádrží jenom proto, abych je pomuchlala v dlani a navykly si na kontakt, ale snažím se, když už se rozhodnu pro čištění nádrže, mít se želvami kontakt – mláďata nechávám lozit po sobě, větší želvy i po zemi. Tyto želvy mají nohy dobře přizpůsobeny „běhání“ po zemi a jsou na suchu překvapivě rychlé a mrštné. Navíc to (aspoň z pohledu chovatele-laika jako jsem já) vypadá, že se vůbec nebojí. Pokud se „nerozběhnou“ hned, chvíli se rozhlíží na místě – nejdřív jen s hlavou trochu povytaženou, později se zcela vytaženou. Zvolí směr a jdou. Ke všemu čichají, všechno zkoumají. Většina mých želv se při procházkách nesnaží někam zahrabat či schovat, a když ano, vracím je zpět do nádrže, protože to považuji za projev diskomfortu. Ale ostatní různě křižují pokoj a nebojí se pouštět se přes (pro ně) velké a otevřené prostory.

OBR 125: Sabina na procházce pokojem © Eliška Nejedlá 2009

Procházky, stejně jako koupele, jsou dobré jako jiný způsob procvičení než brodění v nádrži. Klapavka se umí na suchu na nožkách jakoby „zvednout“ a jak se říká v jedné známé anekdotě: „želva frrrrrrrr! A je pryč.“ Proto je třeba želvu na procházce neustále sledovat a nepouštět najednou ven více želv, než kolik zvládnete uhlídat, protože se zaručeně rozběhnou každá jinam.

Procházky venku - slunění

Tohle obzvláště platí při „letnění“ želv venku v trávě. Ano, i to považuji za velmi prospěšné. Máte-li travnatou zahradu, pusťte v létě klapavky občas ven proběhnout – zvlášť když svítí sluníčko. Podobně jako suchozemské želvy se i vodní rády vyhřívají na sluníčku a „chytají bronz“ (nebo spíš vitamín D). Když mám želvy na zahradě, uvědomím si, jak vlastně do přírody patří. Vytahují své dlouhé krky z trávy jako periskopy, rozhlíží se po okolí, zvolí směr, ponoří zase hlavu do trávy a jdou. Opět ke všemu čichají a vše zkoumají. Nebo se zastaví na sluníčku, vytáhnou krk a jen dýchají a vyhřívají se. Jezdila jsem takto na zahradu se 4 svými želvami – Sabinou, Samuelem, později i se Sindičkou (jejich prvním mládětem) a Vorou (cizí mládě). Později už to bohužel nešlo praktikovat, protože želv notně přibylo a všechny nádrže se musely svézt na jedno místo (dříve byly dvě v bytě, dvě na chatě a vozily se jen želvy. Nyní jsou potřeba všechny najednou a ještě další.)

OBR 126: Samuel lozící v zahradě © Eliška Nejedlá 2010

OBR 127: Sabina lozící v zahradě © Eliška Nejedlá 2010

Pro mláďata jsem jeden rok vyrobila nízkou ohrádku potaženou igelitem v domnění, že aspoň 2 malé a snadno přehlédnutelné želvičky zůstanou pod dohledem v ohradě, zatímco venku budou běhat dospělí. Dospělí ohradu překonali okamžitě (což jsem čekala), ale nečekala jsem, že prckové se to naučí za dva dny také.

OBR 128: Vora se snaží opustit ohrádku © Eliška Nejedlá 2010

OBR 129: Samuel už ji opustil a kouká teď dovnitř © Eliška Nejedlá 2010

Sabina ale byla podle mého pozorování venku spokojená. Lezla křížem krážem, občas se vyhřívala, ale hlavně intenzivně zkoumala prostředí. Lezla ráda na táborák, což je kruh stromů s ohništěm uprostřed, kde vždy přelezla veliké kameny ohrazení ohniště a hrabala se v popelu – snad jí to připadalo jako geniální kladiště. Také jsem musela žasnout nad neskutečnou orientační schopností téhle želvy. Když chtěla jít jedním směrem např. k nějakému keři, nic jí nemohlo odvrátit. Obyčejně volila pichlavé ostružiní, takže jsem jí chtěla zamezit v tom, aby tam lezla (když měla na výběr desítky jiných keřů). Když Sabina došla k ostružiní, vzala jsem ji a odnesla dále do louky. Ona však hned vytrčila hlavu jako periskop a rozhlížela se, kde že je to její vyvolené ostružiní. Našla ho a vydala se neomylně zase k němu. Před polehlými pichlavými šlahouny jsem jí chytila, odnesla zase zpátky do louky a zatočila se s ní v ruce, abych jí dezorientovala. Jakmile jsem ale želvu položila do trávy, vytáhla zase periskop, rozhlížela se, otáčela se kolem své osy, až konečně zaměřila svoje ostružiní a vyrazila neomylně zase k němu. Takový orientační smysl bych u želvy věru nečekala a dlužno podotknout, že Sabina je jediná, kdo tohle umí. Dělala jsem stejný pokus se Samuelem, Sindičkou i Vorou, ale nikdo z nich se nevydal na to samé místo po dezorientaci.

OBR 130: Sabina zkoumající mé boty © Eliška Nejedlá 2010

OBR 131: Samuel používající jinou mou botu jako domeček © Eliška Nejedlá 2010

OBR 132: Sabina zkoumající botu mé babičky © Eliška Nejedlá 2010

OBR 133: želvy v koupeli po procházce © Eliška Nejedlá 2010

Vora měla zase jinou specialitu – našla vždycky nějaký strom nebo pařez a šplhala po jeho kůře nahoru. Samuela jsem zase přistihla lapat po mouchách, ale pokud vím, žádnou neulovil. Venčení želv je prostě plné nových podnětů pro obě strany a pro chovatele navíc relax – i když pořád běháte želvám v patách a můžete si hlavu ukroutit, abyste stále viděli všechny.

Koupání

O koupání želv jsem mluvila už v kapitole „O čištění“. Je podle mě dobré pustit želvy občas proplavat v plné vaně. Je to dobré jednak k protažení svalů - normálně se jen brodí – takhle se musí hodně snažit, aby se dostali na hladinu, a také mohou plavat dlouhými tempy (a umí plavat rychle), což v domovské nádrži nelze. Také z jejich těl při koupeli odplynou ulpělé nečistoty a organické zbytky z nádrže a v neposlední řadě koupel mnoho želv stimuluje k vyprázdnění střev – což je jednak prospěšné pro ně, jednak prospěšné pro chovatele – nevykálí se pak okamžitě v právě vyčištěné nádrži. Tohle stoprocentně působí na mou jinou chovanku – samičku suchozemské želvy řecké – ta kálí do vody jako na povel (po cca 20 minutách v lázni) a dá se tedy takto „naprogramovat“ čistá přenoska když ji někam potřebuji převézt. (Tahle želva se samozřejmě nekoupe v plné vaně, ale v lavoru s cca 6 cm vody). Klapavky se vyprázdní do koupele jen někdy – a opět většinou to dělá Sabina a často i nejmenší mláďata. U nich ale spíše funguje „stresové kálení“, protože mláďata kálí jako pominutá kolikrát i ve dlani. V koupeli ale zase kálí po určité době, zatímco v dlani hned… Tak kdo ví, jak to je. No, ale chtěla jsem jen upozornit, že v trusu dospělé klapavky se objevují drobné kamínky. Želva je požírá za účelem vyčištění trávicího traktu – několikrát jsem Sabinu přistihla, jak ryje ve dně a hledá droboučké kamínky mezi většími a polyká je. Ale v nádrži si přirozeně nevšimnete, že zase vyjdou. Tak to jen abyste se třeba nedivili, až narazíte ve vaně na kamení, když tam před tím byly jen želvy. A samozřejmostí je před koupelí želv odmastit a důkladně spláchnout vanu. Nejlepším ukazatelem dobrého spláchnutí je, že když potom napouštíte vodu pro želvy z výšky, nepění. Teplotu vody pro klapavky ve vaně volím už „od oka“ či spíš „od hmatu“ cca 25 stupňů – dříve jsem vodu samozřejmě měřila teploměrem. A nechávám je láznit cca 30 minut. Že je voda ve vaně čerstvá a do nádrží používám výhradně odstátou, to neřeším. Půlhodina cca jednou do měsíce mi nepřipadá škodlivá (alespoň se to zatím nijak negativně neprojevilo.)

Želvy se obyčejně pohybují po dně i ve sloupci vody, někdy plavou a stříkají podél stěn. V koupeli se také dobře navazují „kontakty“ s nimi – stačí želvu, která se snaží dostat na hladinu k nadechnutí, zespoda podebrat a na hladinu vynést na dlani. Obyčejně se mladé želvičky nejdřív bojí, ale rychle pochopí, k čemu „výtah“ slouží a pak na dlani zcela vytažené a uvolněné odpočívají. Je dobré želvu nechat na dlani, neshazovat ji – dokud sama neodejde. A pokud se to opakuje dlouho, želva už to zná a nespěchá s odcházením z dlaně, můžete jí začít pomalu osahávat – hladit nožky – ty časem přestane zastrkávat – a pak hladit hlavičku shora i zespoda pod hrdlem. Pokud želva hlavu nezastrkává, dá se považovat za ochočenou. Nikdy se mi nestalo, aby ve vodě, nebo při vynášení na hladinu v koupeli klapavky vypouštěly zápach. Z tohoto a z jejich uvolněného chování soudím, že v koupeli netrpí stresem.

OBR 134: želvy ve vaně © Eliška Nejedlá 2010

OBR 135: Samuel v komfortu na dlani – drží se © Eliška Nejedlá 2010

OBR 136: Sabina a Samuel odpočívají na dlani © Eliška Nejedlá 2010

Nejnáruživějším „plavcem“ je u mě Samuel. Ten se dokonce mé ruky ve vodě drží – silou zahákne přední nohy o hranu dlaně a nechává se vozit. Pohybuji rukou po hladině a Sam s vytaženým krkem, zadníma nohama (přední má zaháknuté o ruku) a ocasem rozráží vodu jako motorový člun – a vůbec nechce slézt, když ruku zastavím. Může to být projev radosti? Plazi mají jen zadní mozek, u kterého se prý nedá mluvit o žádných emocích. Ale když jsem pak viděla Sama ještě blbnout v bublinách v nádrži a záměrně je vyhledávat, Sabinu s gustem lozit venku v trávě a hrabat se v popelu, musím o tomto tvrzení pochybovat.

Převoz želv

Jak jsem již zmínila výše, občas je potřeba želvy někam převézt. Jak? Je dobré pořídit si k účelu vození želv speciální přenosku, která bude sloužit jen jim. Já sehnala docela vhodnou (velikostí a způsobem zavírání) v domácích potřebách (byla myšlena nejspíš na jídlo.) Je to umělohmotná vanička hluboká cca 15 cm a dlouhá asi 35 cm s jemně vypouleným víkem, které se dá nasunout z boku na spodní vaničku. Na víku je držadlo, kam akorát zapadnou prsty a přenoska je nesena rovně. (Teda v případě, že se uvnitř želvy nijak energicky nepřeskupují – což klapavky obyčejně dělají.) Želvy vozíme zásadně na sucho a na nějaké neklouzavé podložce – tzn. ne jen na holém dně umělohmotné přenosky. Já mám k tomuto účelu dvě dětské hadrové pleny – jednu skládám na dno (vzniknou dvě vrstvy látky) a druhou pak želvy přikryju, aby se mohli „zahrabat“ a cítily se v rámci možností v komfortu. Nevýhodou mé přenosky totiž je, že je průhledná. Vždy je lepší vozit želvy po tmě, aby jim probleskování světla a pohyby okolo nezvětšovaly stres. Takže já se tento nedostatek snažím zmírnit přikrytím želv látkou, aby se schovaly. Funguje to, když vozím Kyru (již zmíněná želva řecká) – ta je prostě pod látkou jak ji tam uložím a můžu s ní sjezdit lán světa. Na klapavky to nefunguje. Klapavky jsou strašně živí tvorové a téměř okamžitě se z pokrývky vyhrabou a lozí po přenosce jako diví. Natahují krky, hrabou na stěny apd. Je jasné, že převážení jim působí stres daleko větší, než želvě řecké. I proto jsem se rozhodla výlety na chatu za sluníčkem omezit. Když jsme ale ještě jezdili, vozila jsem ve větším prostoru přenosky dvě dospělé klapavky a v druhé malé dóze dvě mláďata. Tuto dózu jsem vložila do velké přenosky a přilepila izolepou, aby držela na místě. Malou dózu uvnitř velké jsem zavřela, aby se velké želvy za jízdy nepromíchaly s malými a nepřišly k úhoně. Obecně ze zkušenosti s cestováním se želvami mohu říci, že čím je želva mladší, tím to snáší lépe. Čerstvě vyklubaná miminka se vezou v minipřenosce pod hadříkem zalezlá v krunýři a nehnou se, dokud nejsou zase v místě B ubytována v nádrži. Dospělé želvy při cestě v přenosce hrozně vyvádí, hrabou, kálí a padají naznak do plen. V současné době vozím jenom čerstvá mláďata a to dokud se pořádně nerozkrmí – abych je mohla krmit denně kdekoli zrovna jsem. Nezpozorovala jsem, že by prodělaná cesta měla negativní vliv na jejich příjem krmiva cca hodinu po vyložení.

OBR 137: moje přenoska na želvy © Eliška Nejedlá 2010

Občas je třeba ale někam dopravit dospělou želvu – např. k veterináři. K tomuto účelu požívám menší přenosky na jídlo s gumovým utěsněným víkem bez držáku. Spodek opět vystelu plenou a želvu zase plenou přikryji. Když jsem musela opakovaně nosit Sabinu k veterináři v zimě, zabalila jsem do spodní pleny pytlík s teplou vodou, aby jí to zespoda hřálo. Tahle přenoska je velká akorát, aby tam jedna želva nemohla provádět přemrštěnou akrobacii – může se akorát tak otočit.

OBR 138: přenoska na jídlo, kterou používám na přenášení želv v zimě © Eliška Nejedlá 2010

Krmení z ruky

Když máte klapavky ochočené, dají se naučit i na krmení z ruky. Ale (aspoň u mě) to musí být pořád v domovské nádrži – nikde mimo mi jíst nechtějí. Sabina a Samuel bydlí v nádrži, kolem které člověk musí vždycky projít, jakmile vejde do pokoje. Zejména Sabina se naučila normálně loudit: postaví se na zadní nohy, plastron přitiskne na přední sklo a vytáhne dlouhý krk, jak jen to jde – div nevyleze z krunýře. A když si jí člověk nevšímá, posunuje se na předním skle s krkem vytaženým po dvou nohách tam a zpět jak člověk chodí. Je to k popukání.

OBR 139: v noci loudící Sabina © Eliška Nejedlá 2010

Čeká, že dostane něco z ruky. Když jí teď nasypu granule na hladinu, zpravidla si jich nevšimne, ale když strčím dovnitř ruku s granulkou a dám jí to před nos, hned si bere. Krmit klapavky z ruky lze – nemají tak silný stisk jako jiné želvy a i když vás občas omylem kousnou, nebolí to. Většinou si ale Sabina bere z ruky docela opatrně. Samuel tak jemný není. Za prvé se nesníží k tak okatému loudění – jen natahuje krk z vody jak je – ale také si umí z ruky vzít. Nicméně jeho uzmutí granule je docela hrr a prst často o jeho ústní lištu zavadí.

Pak jsem také psala o krmení granulemi „z palety“ – z drátu s oky poměrně vysoko nad hladinou, kde musí želvy projevit obratnost a výdrž, aby si vzaly, co chtějí. Více o tom a obrázky v kapitole „O krmení“ v sekci „Potravní enrichment“.

Zdroje informací pro článek:

Vlastní zkušenosti z praxe

Deníky chovu od roku 2007 do 2011

Zych, J. (2006): Želvy v přírodě a v péči člověka, Brázda, Praha, ISBN: 80-2090342-9

Köhler, G. (2002): Nemoci obojživelníků a plazů, Brázda, Praha, ISBN: 80-209-0303-8

https://tera.poradna.net

Zdroj fotografií pro článek:

vlastní fotodokumentace