3. O odchovu

Na konci této kapitoly můžete vkládat své příspěvky do diskuse na téma "Odchov mláďat klapavky obecné".

Nikdy jsem neměla ambice líhnout a odchovávat doma želvy. Nikdy jsem neměla ambice psát internetové stránky. Stalo se jedno a proto se děje i to druhé. Až potom, co se mi náhodou vylíhlo rovnou z kladiště první mládě, jsem pochopila, že můj mladý klapavčí pár spolu funguje a že spousta dalších Sabinou nakladených vajíček nemůže jen tak přicházet nazmar – a stal se ze mě chovatel. Snažila jsem se tehdy najít konkrétní informace o rozmnožování tohoto druhu, ale bylo jich zoufale málo a často si i protiřečily. Českých vědomostí na internetu je opravdu velmi skromně, ale ani ty americké zdroje zrovna nepřetékaly konkrétními informacemi. Na mnoho detailů, kterak propojit řetěz od samicí uloženého vajíčka k živému mláděti, jsem si musela přijít sama – a ne všemi zážitky se mohu chlubit. Pokusím se zde shrnout vše, co jsem se dočetla a k čemu jsem došla.

Co je třeba k rozmnožení klapavky obecné:

• rozpoznat pohlaví zvířat
• harmonizující, dospělý a zdravý pár
• samici vyhovující kladiště
• rozpoznat kladení – kontrola kladiště, popř. rozpoznat nekladení – poznat zadrženou snůšku a řešit problém
• vhodné podmínky inkubace (inkubátor nebo jiné vhodné zařízení udržující stálou teplotu a vlhkost) a péče o vajíčka
• znát dobu inkubace – odhad doby líhnutí
• vědět, jak se chovat ke klubajícím se mláďatům – pomáhat či nepomáhat, jak dlouho může trvat proces klubání
• vědět, jak manipulovat s čerstvě vyklubanými mláďaty, jak je ubytovat
• vědět, kdy začít krmit
• vědět, čím krmit a jak často
• vědět, jak ošetřovat „čerstvá“ mláďata

1. Poznání pohlaví klapavek

O poznávání pohlaví u želv toho bylo napsáno už hodně. U klapavek obecných je nejmarkantnější rozdíl v utváření ocásku – samice mají ocásek malý, ústí kloaky je blízko jeho kořene a špička ocásku otvor kloaky při „klidovém stavu“ (myšleno když je ocásek volně svěšený a ne přitažený k tělu) kryje. Samci mají ocas na první pohled mohutnější, mnohem delší, na bázi ještě ztluštělý, protože je uvnitř kloaky uložen kopulační orgán. Ústí kloaky je pak mnohem dál od kořene ocasu než u samiček a otvor je také mnohem větší.

OBR 51: ocas samce klapavky obecné (Samuel) © Eliška Nejedlá 2007

OBR 52: ocas samice klapavky obecné (Sabina) © Eliška Nejedlá 2007

OBR 53: samec a samice klapavky s přitaženými ocásky, aneb: jak je poznat zezadu (Samuel a Sabina) © Eliška Nejedlá 2007

OBR 54: roční sameček zespoda (Drak) © Eliška Nejedlá 2011

OBR 55: roční samička zespoda (Safira) © Eliška Nejedlá 2011

U klapavek nejsou mezi pohlavími rozdíly v délce drápů ani ve speciálním zbarvení. Já třeba už vidím rozdíl mezi pohlavími i v jistém „výrazu“ a dalších rysech, ale to nejde „vědecky“ doložit. Ale dalším patrným a doloženým rozdílem je, že samci mají na rozdíl od samic na zadních nohách na vnitřních stranách stehen vystouplé rohovinové štítky (narůžovělé barvy), kterým se říká „pářící mozoly“.

OBR 56: pářící mozoly samce klapavky (Samuel) © Eliška Nejedlá 2011

Dále - dle některé literatury mají samice širší plastron než samci (Klátil, L., 2004). Toto ovšem nepovažuji za prokazatelný rozdíl – Sabina a Samuel mají plastrony přibližně stejně široké - při položení těch dvou vedle sebe bych nedokázala bez váhání ukázat na širší plastron. Ale např. mezi Drakem (Saníkem) a Safirou na obrázcích č. 54 a 55 je vidět, že mladá samička má opravdu plastron širší.

Kdy se ale vlastně dá pohlaví u klapavky určit? Dle sledování růstu Sindičky (prvního mláděte) Sabiny a Samuela jsem vyvodila, že jeho rodiče byli v době svého příchodu ke mně cca jednoroční. A pohlaví už tehdy bylo zřetelně rozeznatelné. U čtveřice mláďat narozených na konci srpna roku 2010 jsem pohlaví bezpečně rozpoznala také po zhruba jednom roce. Začátkem září 2011 jsem zapsala do deníku: „definitivně určená pohlaví“. Nicméně determinace se začala projevovat už i dříve – zhruba kolem sedmého měsíce věku. To jsem se ale tehdy jen dohadovala. Praxe s dalšími mláďaty ukázala značnou variabilitu v čase rozpoznání pohlaví. U některých (např. Saly, Sedit, Sjoa) bylo zřejmé už krátce po půl roce věku, že to budou bezpečně samečci. U jiného mláděte (Sarabi) to vypadalo obojetně hrozně dlouho - až víc jak po roce se konečně "zjevilo" samčí pohlaví. To mluvím o anatomických odlišnostech. Ale rozdíly mezi pohlavími jsou i v chování. Mí samečci jsou většinou mrštní a zvídaví a lozí hodně "po výškách", samičky jsou zdrženlivější. (Výjimkou, potvrzující toto pravidlo, je matka Sabina - u ní se nedá o nějaké zdrženlivosti ani mluvit). Není to samozřejmě prokazatelné, ale chování může leccos napovědět, když si nejste jisti anatomickými znaky. Tohle mě pomohlo u Sadži, která se chovala bojácně a zdrženlivě a byla z ní samička. A koneckonců i v první čtveřici v roce 2010 bylo mládě, které ostatním "nestačilo" - samička Safira. Ostatní byli kluci. Takže za sebe píšu, že jistá pohlavím klapavek jsem si v jednom roce věku, někdy i dříve.

2. Harmonizující dospělý pár

Hned první slovo: „harmonizující“ - může být největší překážkou pro běžné hobby chovatele, kteří touží odchovávat. Já měla se Samuelem a Sabinou velké štěstí, ale od známých, z doslechu a z praxe s jinými zvířaty vím, že není úplnou samozřejmostí, že se pár (jacíkoli dva jedinci opačného pohlaví stejného druhu) množí. Příčin může být jistě mnoho – nepátrala jsem ovšem po nich, takže úplný výčet neuvedu. Pomineme-li zdravotní příčiny, může to být např. různá velikost a věk partnerů. Za neochotu k páření ovšem mohou nést vinu i nevhodné chovatelské podmínky způsobující želvám stres – malý prostor bez vhodného zařízení, nedostatečná výživa apd. Nebo nevhodné kladiště. Nevím jak u klapavek, ale stává se u suchozemských želv nebo např. leguánů, že pokud samičce nabídnuté kladiště nevyhovuje, vajíčka buď zadrží, nebo naklade a zničí.

Dalším předpokladem je DOSPĚLÝ pár. Kdy ale klapavky dospívají? Řešila jsem tuto otázku ne z touhy hned je množit, ale proto, že mi kdysi někdo řekl, že dospělé samice želv kladou vajíčka, i když nemají samce, a že potřebují místo kam je naklást. Nemají-li kam vajíčka uložit, mohou snůšku zadržet a na to umřít. Otázkou ale je (alespoň já ji řešila) kdy samice klapavky dospívá – kdy tedy bude potřebovat naklást vajíčka. Kladiště jsem do nádrže přidala 13. 9. 2007. V této době vážila Sabina cca 100 g. Podle mého pozdějšího sledování růstu Sindičky, byla Sabina v téhle době ve věku cca 1 roku a 9 měsíců. První zaznamenané páření se událo 10. 11. 2007, ale je klidně možné, že bylo už nějaké dříve – jen jsem je nechytila při činu. Sabina se postupně naučila do písku chodit. Vyhrabávala si tam vždycky „hnízdo“, kde spávala. První vejce bylo v kladišti nalezeno až 3. 6. 2009, kdy Sabina vážila 154 g a dle výpočtu podle Sindičky jí v té době mohly být cca 3,5 roku. Tento věk bych tedy já označila jako dosažení dospělosti samice klapavky obecné.

Tento předpoklad mi v roce 2013 potvrdila i Sindička. Její první snůšku jsem nalezla bezchybně zahrabanou v kladišti 18. 4. 2013. Sindička vážila v té době 133,6 g a byla ve věku 3 let, 7 měsíců a 15 dní.

A co se týká dospívání samce – u toho bych tipla věk dřívější. Samuel pářil (nebo alespoň chtěl pářit) Sabinu skoro od začátku, co ke mně přišel – tedy ve věku něco přes 1 rok. Ve stejném věku se o páření pokoušel později i Samův syn Drak (Saník) – byl starý 1 rok a 2 měsíce, když se pokoušel pářit svou sestru (!). Samozřejmě je nasnadě, že samci obecně vykazují pohlavní chování dříve, než dosáhnou pohlavní dospělosti. Pářit tedy klidně mohou, ale zralé sperma ještě mít nemusí. Kdy ale určitě už Samuel musel být pohlavně dospělý je doba, kdy Sabina nakladla vejce, ze kterého se vyklubala Sindička (první mládě). To znamená v červnu roku 2009. A to mu bylo (opět dle srovnání se Sindičkou) cca 3,5 roku jako Sabině. Ale srovnání s jeho dcerou může být dosti zavádějící, protože samice (jak jsem zjistila právě při sledování růstu Sabiny a Samuela) rostou rychleji. Dá se to ale říci takto jednoznačně? Vypadalo to tak, když jsem měla pouze tyto dva exempláře. Jako druhé jsem sledovala růst prvního mláděte a mláděte „zvenčí“ k mému dokoupeného. Z obou se vyklubaly samičky. Srovnání jejich růstu s růstem Sabiny tedy považuji za věrohodné, ale u samce bych za závěry takto získané ruku do ohně nedala. V roce 2010 byla 4 mláďata do jednoho roku stejně velká (plus mínus nepodstatný rozdíl) - a šlo o 3 samečky a 1 samičku. Bohužel většina mláďat z dalších let u mě nevydržela tak dlouho, abych mohla ve "výzkumu" v tomto směru pokračovat. Nové věrohodnější výsledky tedy zatím nemám. Teď se ale vrátím k původní otázce o dospělosti samce klapavky – za sebe říkám: ve třech a půl letech jistě, s velkou pravděpodobností však dříve.

Nicméně existuje i jiný názor na pohlavní dospělost klapavek - že totiž dospívají mnohem dříve - že už i dvouleté mohou mít oplozená vajíčka a později zdravá mláďata (Zuzčáková, Z. 2013). Nezáleží totiž ani tak na věku, jako na velikosti (zejména) samice. A velikost želvy zase závisí na velikosti prostoru, ve kterém vyrůstá. To by znamenalo, že v obrovské nádrži poroste rychleji a bude se i dříve množit. Jenže rozmnožování zase úzce souvisí s výživou. Takže správné určení dospělosti, nebo spíše "zralosti" klapavky není vůbec jednoznačné. Navíc na tento "fenomén" se dá pohlížet i opačně: "velká želva" totiž zase vůbec ještě nemusí znamenat "pohlavně dospělá želva". Je to vidět např. u Kyry (mé nedospělé samice želvy řecké).  Ta je čtyřletá a má délku cca 15 cm a hmotnost 933 g. Moje známá chovatelka má stejně velké greky osmileté a v zoo jsme měli greky z dovozu z přírody - jistě aspoň desetileté - a o cca polovinu menší než je dnes moje Kyra. U grek tedy existuje významný velikostní rozdíl mezi poddruhy, ale stejně je možno říci, že čistě jen podle velikosti zvířete nelze usuzovat na věk a jeho pohlavní dospělost – což vrhá úplně nové (a méně věrohodné) světlo na moje odvození věku dospělých klapavek dle srovnání růstu s jejich mláďaty… (viz výše). Řekla bych, že tato otázka dosti závisí na druhu.

Želvy totiž mají neukončený růst, což znamená, že rostou celý život – v mládí samozřejmě intenzivněji, ale i v dospělosti stále pomalu přibírají. Často se setkáváme s tím, že želvy rostou „podle prostoru“ – v malém prostoru dorostou určité velikosti a jejich růst se zpomalí či stagnuje. Dostane-li ale želva větší prostor, zvětšuje se „před očima“.

Abychom odchovali mláďata, je samozřejmě zapotřebí páření dospělých zvířat. Jak je k tomu přimět? Pokud je pár „harmonizující“, znamená to, že se páří. Může ale nějakou dobu trvat než se pářit začnou. Želvy se musí cítit v nádrži doma a v bezpečí. Takže jim poskytněte vhodné podmínky, dostatečně a pestře je krmte, udržujte zoohygienu, sledujte jejich chování a čekejte. Pokud mají zvířata vhodné podmínky a nemají zdravotní či jiné problémy, není obvykle třeba je do páření dvakrát pobízet. Zjistila jsem, že Samuel se Sabinou se páří téměř výhradně v čisté vodě – to znamená krátce po čištění nebo po výměně vody. Možná je čirá voda nějak stimuluje… Ale POZOR – „čistá“ voda neznamená „čerstvá“ z vodovodu. Takovou by vodní želvy vůbec neměly dostat! Pak je tu samozřejmě možnost, že k páření stimuluje nižší teplota, která je právě po čištění nebo výměně vody. Ale to nemohu potvrdit, protože mé želvy se páří v chladnější vodě stejně ochotně jako v obvyklých 25 °C. Ale nepáří se v „humusu“ krátce před čištěním.

Samuel se před samotným pářením Sabině dvoří – očichává ji – doslova jí strká nos do krunýře – zkoumá všechna místa, kde má kůži - vedle kloaky i postupně všechny končetiny, hlavu, krk. (Viz obrázek č. 15 a 16 v kapitole „OBECNĚ O DRUHU – 4. SMYSLY“).  Během tohoto procesu Sabina někdy uhýbá a odchází, ale většinou netečně leží pod kamenem a nechává Sama, ať se snaží. On se jí po důkladném očichání začne dotýkat a uchopovat ji různými způsoby – ne vždy zrovna obratnými – někdy jí chytá i opačně (že by právě pářil hlavu). Tohle trvá i pár hodin – on se na ní různě lepí a ona je buď netečná, nebo uhýbá. Když se ale pářit nechce, prostě samce kousne a odejde na opačný konec nádrže. Samuel je někdy neodbytný a to pak stříká voda. Ona ho odhání a kouše a on jí nezůstává nic dlužen. Někdy toho Samuel nechá a jde si po svém. Když vidím, že je v nádrži takto „napnutá atmosféra“, většinou ji uvolním vyrušením zvenčí – např. krmením. Sabina je ale neobyčejně ochotná, a tak Samuel bývá málokdy takto krutě odmítnut. Většinou je jeho snaha korunována úspěchem, kdy se se samicí spojí a oba jsou pak náramně spokojení. Většinou si přitom oba v klidu s vytaženými krky dýchají nad hladinou. Kopulační orgán samce je v klidovém stavu uložen v kloace, při kopulaci se ale vysune do kloaky samičky. (Vysunutý kopulační orgán můžete vidět na obrázku č. 13 v kapitole „OBECNĚ O DRUHU – 3. ANATOMIE“). Spojení většinou trvá okolo 20 minut.

OBR 57: pokus o páření jak se to nedělá (Samuel a Sabina) © Eliška Nejedlá 2010

OBR 58: pokus o páření z lepšího konce © Eliška Nejedlá 2010

OBR 59: Vítězství! Páření dospělých klapavek (Samuel a Sabina) © Eliška Nejedlá 2011

OBR 60: páření dospělých klapavek – pohled zblízka © Eliška Nejedlá 2011

3. Kladiště

Jaké je vhodné kladiště pro klapavky? Neříkám, že to moje je jediné vhodné, ale funguje:-). Popsala jsem ho už v kapitole „O ZAŘÍZENÍ“. Máte někdo jiný fungující nápad? Napište nám o něm! Mé kladiště (tedy kladiště v nádržích tří dospělých / dospívajících párů) tvoří umělohmotný hranatý květináč bez díry (obalový) plný jemného bílého písku. Nádoba je umístěna v rohu nádrže a vede do ní rampa. Písek je suchý nebo vlhký, neměl by „plavat“ – i když i to se občas stává. Myslím, že toto řešení kladiště je vhodné zejména proto, že je hluboké – samice může opravdu důkladně hrabat, ponořit se zadní částí těla do písku a naklást vajíčka až na dno. V přírodě by také hrabala co nejhlouběji, aby uložila vajíčka do bezpečí. Když pak potřebujete vajíčka vyhrabat, ošetřit a uložit do inkubátoru, celou nádobu s pískem prostě vyndáte z nádrže a v klidu pod světlem si ji opatrně vysypete na tác a vajíčka vyjmete. Takhle se ani nemůže stát to, že by nějaká snůška unikla vaší pozornosti.

Druhá prospěšná skutečnost tohoto kladiště je, že když se chce samice sama zahrabat - tak taky může, protože se tam v pohodlně vejde. Takhle mi jednou zmizela Livie. Prohledala jsem celý byt, než jsem zjistila, že je zahrabaná na dně kladiště - očividně velice spokojená.

Toto je řešení pro malou nádrž. Pokud ovšem disponujete větším chovatelským zařízením, už bych uvažovala o elegantnějším řešení odděleného dna a regulerní souše. Také by to jistě lépe vypadalo, ale zase by odpadla ta výhoda snadné manipulace.

OBR 61: kladoucí samice klapavky (Sabina) © Eliška Nejedlá 2010

OBR 62: kladoucí samice – pohled zblízka © Eliška Nejedlá 2010

4. Kladení

Když nepřistihnete samici zrovna v situaci jako na obrázcích výše, musíte si všímat méně nápadných behaviorálních ukazatelů. Je to hlavně neklid samice, časté lezení do kladiště a zase slézání do vody, vůbec prostě: bugr. Nejvíc patrný je tento neklid v noci, když se všude zhasne. Pokud máte želvy v ložnici jako já, asi se v době před kladením moc nevyspíte, zato ale budete přesně vědět, na čem jste a k nalezeným vajíčkům pak budete moci přesně přiřadit datum nakladení. Samice je neklidná jen před snůškou. Pak jsou slyšet zvuky zuřivého hrabání zadníma nohama. Jakmile pak už samice klade, je úplně tiše – zabořená v písku (jako na obr. č. 61 a 62) a občas se ozve jen šustivý zvuk, jak přední noha sem tam prohrábne vrchní vrstvu písku nebo dráp zavadí o stěnu kladiště. Nikdy jsem nesledovala Sabinu během celého procesu kladení – hlavně proto, že abych ji viděla, musela jsem na ní svítit baterkou a abych ji vyfotila, musela jsem na ní použít blesk a obojí pro ni v této choulostivé situaci znamená stres a rušení. Takže jsem se vždycky jen přesvědčila, že klade, a nechala ji být. Ráno byla zpravidla Sabina ve vodě a dělala jako by nic a písek v kladišti byl dokonale uhlazen – ani stopa po kráteru, který v noci vyrobila. Z toho tedy je jasné, že pokud samici nepřistihnete při činu a ani nezaznamenáte průvodní neklid, může klapavka svá vajíčka před vámi snadno utajit.

Bylo by to ale špatné? Zjistila jsem, že i když vajíčka objevím až po čase a šoupnu do inkubátoru později, vyklubou se stejně (odtud ta nerovnoměrnost v naměřených inkubačních dobách v mé tabulce – viz dále. Ne všechna vajíčka jsem objevila hned po nakladení.) Z toho je tedy patrné, že jsou-li vejce oplozená, vyvíjí se i přímo v kladišti mimo inkubátor (tzn. při nižší teplotě) a není tedy nutné je za každou cenu lovit z písku hned. Dokonce bych to ani nedoporučovala, protože jsem se také už setkala s tím, že samice klade dvě až tři noci za sebou. Když víte, že samice poprvé kladla, nechte ještě všechno být a sledujte ji druhou noc. Pokud se kladení opakuje, opět druhý den nic z kladiště nelovte a sledujte třetí noc. Až když samice neklade už druhou noc sebou, vyjměte vajíčka z kladiště.

Další pozitivní věc, na kterou jsem v téhle souvislosti přišla totiž je, že samice dobře ví, kam svoji dřívější snůšku uložila, a když jde klást další, tu první ani v nejmenším neohrozí a nepoškodí. Druhou snůšku se stejnou pečlivostí uloží kousek od té první (u mě většinou o něco výš než tu první). Tohle se ukázalo zejména v době, kdy jsem ještě inkubátor neměla. Ale i později, kdy jsem přehlídla jedno kladení a zachytila až druhé, po kterém jsem vyhrabala kladiště a – našla jsem snůšky dvě – pěkně nad sebou uložené. Takže když to shrnu: nemusíte úzkostně sledovat samici kdy začne klást, nemusíte se o vajíčka bát. Je potřeba si prostě všímat svých chovanců a občas juknout do kladiště.

Jiné zajímavé chování mi předvedla Livie, když u mě poprvé kladla v dubnu 2013. Želva najednou zmizela z nádrže. Protože nádrž byla zrovna otevřená, začala jsem šílet, že Livie záhadným způsobem vylezla z nádrže, a hledala jsem ji po celém bytě. Livie ale nikam neodešla, pouze se úplně celá zahrabala do kladiště - a to prosím tak dokonale, že písek nad ní byl uhlazený. Když se potom o dva dny později ukázala zase dole ve vodě, byl písek v kladišti opět uhlazený. A po rozhrabání jsem v něm našla vajíčka. Učinila jsem zajímavé zjištění: když se samice na kladení teprve chystá, je neklidná a vyrábí v kladišti při častých návštěvách krátery, které nezahrabává. Když už jde o samotné kladení, je naprosto klidná, zapírá se, a když skončí, kladiště dokonale uhladí - jako by nic. Takže když najdete kladiště rozhrabané jako po dopadu meteoru, vejce tam nehledejte. Samici nerušte a číhejte. Až potom bude písek zase krásně uhlazený, očekávejte, že tam najdete snůšku.

OBR 63: odhalená snůška v kladišti © Eliška Nejedlá 2010

Ještě se musím zmínit o možnosti zadržené snůšky. Samice projevuje dlouho neklid, ale žádná vajíčka nenajdete. Mě samice (Sabina, Vorona) při zadržené snůšce přestaly jíst a otekly ve spodní polovině těla. Více o tomto problému se dočtete v kapitole „O ZDRAVÍ A NEMOCECH“ a v kartě Vorony v "PŘEDSTAVENÍ MÝCH ZVÍŘAT".

Kdy vlastně klapavky kladou?

Literatura uvádí, že v přírodě probíhá páření a kladení vajec po celý rok, nejčastěji v období jara a podzimu (Zych, J,. 2006). U mě taky. Dospělé želvy se mi páří „v jednom kuse“ – na jaře, v létě, na podzim i v zimě a během celého roku nacházím vejce. A hodně jich bylo na jaře 2011, 2012 a 2013 a na podzim, takže souhlasím i s tvrzením „hlavně na jaře a na podzim“. Zych dále uvádí, že klapavčí vajíčka bývají často nedbale zahrabaná, nebo se nacházejí na povrchu písku. Tady nemohu souhlasit se slovem „často“, spíš bych řekla „občas“ – mě to udělala zatím jen Sabina a to jenom se dvěma vajíčky (ze zhruba 45, které zatím v životě nakladla). Ostatní byla vždy bezchybně uložena. Livie svou v životě druhou, u mě první snůšku také pečlivě zahrabala a Sinďa už svou zcela první snůšku také.

Zajímala jsem se, za jak dlouho po páření klapavky vejce kladou a zda to má vůbec souvislost. Víme totiž, že i samice bez samce kladou vejce. A víme, že v lidské péči páření probíhá víceméně celoročně. Ale přesto souvislost existovat musí - potřebujeme zjistit nejmenší interval, kdy po páření samice naklade oplozené vejce. Ono totiž po jediném páření může být více oplozených snůšek v rozestupu několika týdnů i měsíců. Jediný konkrétní údaj jsem našla v knize "Chováme vodní želvy" od Fridricha Szalaye: že samice kladou vejce 1 – 2 měsíce po páření. Tato informace se ovšem týkala želv nádherných...

Jak vypadají klapavčí vajíčka?

Vajíčka klapavek jsou asi 3 cm dlouhá a 1,5 cm široká vápenitá. Ze začátku Sabina kladla vajíčka delší a užší, později kratší a širší a tento tvar už zůstal. Vůbec první její vajíčko bylo podlouhlé a mělo ještě jakousi vápenitou čepičku (viz obr. 64). Normální ale jsou vajíčka se stejnoměrnou bílou vápenitou skořápkou. Sindička měla ve své první snůšce také podlouhlejší vajíčka, než má Sabina běžně. A i Sindičky první vajíčka měla více vápenitého materiálu na špičkách. Vajíčka ze druhé snůšky Livie byla také podlouhlejší, ale bez "čepiček".

OBR 64: Sabinino první vejce © Eliška Nejedlá 2009

OBR 65: další Sabinina vejce z roku 2010 © Eliška Nejedlá 2010

Oplozená vajíčka navíc (podle některých zdrojů) mají uprostřed široký tmavší (hutnější) bílý pás. Tohle můžu potvrdit - nemůžu říci, že je to stoprocentní, ale většina mých vajíček, ze kterých se později klubou mláďata, má na začátku tento pás. Dobře je vidět např. na obrázku níže na vajíčkách z jara 2013. Jak inkubace pokračuje, pás se "roztahuje", až jsou vajíčka celá hutně bílá, později, jak zárodek roste, "tmavnou".

OBR 163: část Sabininy oplozené snůšky z jara 2013 krátce po nakladení s dobře rozeznatelným středovým pásem © Eliška Nejedlá 2013

A kolik vajíček má klapavka ve snůšce?

Určitě závisí na stáří a velikosti samice. Sabina úplně prvně nakladla jedno vajíčko, vzápětí kladla po dvou vajíčkách, potom měla ve snůšce tři a od začátku roku 2012 klade střídavě po třech a po čtyřech. Nicméně Vora, mladší a lehčí samička, měla hned na poprvé v břiše vajíčka tři - ale nezvládla je naklást. Sindička měla hned ve své první snůšce tři vajíčka a nakladla je bez potíží a Livie měla ve své druhé snůšce také tři. Zych (2006) uvádí u klapavek rozpětí 2 – 5 vajíček na snůšku (i když nechápu, kam by klapavka těch 5 nacpala). 1 – 5 vajíček uvádí Klátil (2004).

5. Inkubace – podmínky a doba, péče o inkubovaná vajíčka

Inkubace je proces vývoje zárodku a plodu ve vajíčku až do jeho vylíhnutí. Čím ale tento proces začíná, by sem měl dopsat někdo povolanější – začíná inkubace vznikem zygoty, diploidní buňky, ještě v těle samice před dokončením vaječných obalů, nebo až vykladením vajíčka? Já bych věřila oběma možnostem, protože jedna snůška se mi záhadně vyklubala po 42 dnech v inkubátoru místo obvyklých 60 – 70. Vysvětlila jsem si to tím, že se asi vyvíjela ještě v těle samice a ještě jsem ji pozdě objevila, ale jak to bylo doopravdy…

Každopádně v běžném slova smyslu se inkubační dobou (ID) myslí doba, za kterou máte z vejce želvu. A kolik je to u klapavek? Tak na to se právě názory velmi různí. Zde je jen pár hodnot, které jsem našla v různých zdrojích:

• 70 – 107 dní při teplotě 25 – 29 °C (Zych, J.: Želvy v přírodě a v péči člověka)
• 75 – 80 dní při teplotě 29 °C (kniha Teraristika)
• 60 – 70 dní (tvrdí můj rádce chovatel klapavek Vašek, kterého jsem se ptala)
• 100 – 150 dní (https://rybicky.net a na www.ifauna.cz)
• různé další internetové zdroje (chovatelská fóra, hobby články) uvádí hodnoty: 60 – 84 dní, 65 – 86, 80 – 90, 80 – 150 dní

Jak je to tedy skutečně? Jednoznačná odpověď neexistuje. Záleží na podmínkách inkubace – např. při vyšší teplotě se může zárodek vyvíjet rychleji, ale nic se nesmí přehnat. Zda existuje alespoň v určitém teplotním intervalu přímá závislost mezi rychlostí vývoje teplotou u klapavek asi ještě nikdo nedokázal.

Já inkubuji při 26 – 28 °C (teplota navzdory termostatu v inkubátoru kolísá - topítko neumí vodu ochladit, když je venku např. 32 stupňů) a toto jsou mé hodnoty inkubační doby u vyklubaných mláďat klapavky obecné:

Žlutě je označena celá inkubace v kladišti (mimo inkubátor), zeleně částečná v kladišti (popř. počet dní od vložení snůšky do inkubátoru, tzn. od nalezení, nikoli nakladení snůšky) – v těchto případech je v tabulce zaznamenáno, jak dlouho byla vejce v inkubátoru. U prvního mláděte (Sindička) navíc není jasné, ze kterého vajíčka se vyklubalo – tři hodnoty inkubačních dnů jsou vypočítané od tří nálezů vajec v červnu a v červenci 2009. Ostatní vajíčka z té doby byla později zlikvidována. Pro výpočet „průměru ze všech hodnot“ byla použita střední hodnota.

Udělám-li tedy průměr ID z „bílých hodnot“ – tedy z inkubací, které proběhly celé v inkubátoru (průměr z 31 případů), získám hodnotu 79,3 dne. Vezmu-li do výpočtu všechny hodnoty (44 případů), vyjde hodnota 70,2 dní. Zajímavým zjištěním je, že jak postupně přibývá narozených mláďat a tudíž i případů, z nichž vždy jednou za čas počítám výše prezentované nové hodnoty průměrů, tyto průměry se zvyšují. Ze začátku mého sledování do konce roku 2011 to vypadalo, že průměrná hodnota ID se pohybuje něco málo nad 60 dní, nyní se mé výsledky kloní spíše k hodnotě 80 dní.

Největší rozpětí ID u mých zatím vyklubaných mláďat je 42 – 97 dní. Racionálně udané rozpětí by ovšem bylo menší: cca 60 – 90 dní. Prahové hodnoty většího rozmezí jsem nyní neuznala proto, že za 42 dní racionálně není možné, aby se vyvinula želva – tady je jasné, že inkubace probíhala už mimo inkubátor, takže hodnotu 42 dní neberu jako pravou. Po 93 dnech se teoreticky mohla vylíhnout Sindička, ale pravděpodobnost tohoto případu je velice malá, protože 93 dní uplynulo od nálezu zcela prvního Sabinina vejce, které mělo i trochu jiný tvar. Nepamatuju se přesně, ale 99,9 % pravděpodobnost přikládám tomu, že z tohoto prvního vejce Sindička není, tudíž hodnotu 93 dní také nepovažuji za pravou. Dále do tohoto rozpětí neberu ani hodnotu 97 dní u Samary a Sirena, protože tato dvě želvata přišla na svět v době krize, kdy mi mláďata záhadně umírala těsně před klubáním, nebo při něm. Během půlročního zoufalství se vyklubala živá pouze tato dvě mláďata a přišla na svět s postiženýma zadníma nohama. Nevím, čím to bylo - ani  na VFU na to nepřišli - ale téměř jisté je, že tako inkubace nebyla zcela fyziologická - doba, za kterou se vylíhly Samara se Sirenem není normální. Tak jako tak – mnou odvozené rozpětí, i rozpětí, která udávají ostatní zdroje, jsou velká. U mě „hapruje“ celý měsíc, u největšího rozpětí, které jsem nalezla, i 70 dní. Jak je to možné?

Některé zdroje uvádí možnou existenci tzv. latentního období vývoje, což je období, kdy se živý zárodek ve vajíčku nevyvíjí. V přírodě může latentní období nastat např. v přechodně v nepříznivých podmínkách, kdy zárodek ve vajíčku přeruší svůj vývoj a čeká zase na správné podmínky, v nichž později vývoj dokončí a zdárně se vyklube. Toto latentní období může prodloužit inkubační dobu i o několik měsíců – v jednom zdroji jsem se dočetla, že až o rok. S jiným chovatelem plazů jsem také debatovala o tomto jevu a shodli jsme se, že latentní období je jev dosti nejistý – může nastat i nemusí, může nastat i v inkubátoru ve „vhodných“ inkubačních podmínkách (alespoň podle chovatelova názoru), může nastat dokonce jen u části inkubovaných vajíček ve stejných podmínkách – u některých ano, u jiných ne. Tajemství latentního období nebylo ještě objasněno, ale dobré je o něm vědět a tak trochu s ním počítat, čekáte-li mláďata kolem nějakého data a ona se nemají k tomu, aby vylezla z vajec.

Jak dlouho ale neklubající se vajíčka skladovat, než je bezpečné je zlikvidovat?

Jak poznáme vyvíjející se vajíčka?

Už několik dní po nálezu snůšky můžeme „nahlédnout“ dovnitř vejce skrz skořápku – prosvícením. Já prosvěcuji vejce normálně zářivkou, co mám nad stolem (v sedě a uklidněném stavu). Vajíčko přitom držím dvěma prsty na koncích. V oplozeném vyvíjejícím se vajíčku můžete po několika dnech (já mám tento nález zapsaný v deníku po 11 dnech od nálezu snůšky) vidět tmavočerveného „pavoučka“ (síť nebo kolečko) z kapilár. Později při prosvícení vidíte tmavý stín zárodku - ze začátku cca 2 mm velký, postupně se zvětšuje (ale já po indikaci vyvíjejícího se vejce zárodek už nešpehuji, abych se vyhnula nežádoucímu obracení vejce). Po kolika dnech je vidět „pavouček“ – to samozřejmě závisí hlavně na tom, jak dlouho po nakladení snůšku objevíte. Navenek jsou čerstvě nakladená vajíčka světlá (bílá skořápka většinou s tmavším pruhem uprostřed), při prosvícení žlutá. Později vyvíjející se vajíčka těžknou, ztmavnou a skořápka vypadá šedomodrá. V deníku mám zaznamenán tento nález 56. den inkubace (snůška, ze které byla Sarabi a Saly). Odstín vajec dále „hutní“ jak zárodek postupně vyplňuje celé vejce a krátce před vyklubáním tmavé tělíčko mláděte leží zevnitř přímo na skořápce. Pokud vajíčka poprvé prosvítíte a diagnostikujete vývoj mláděte, je dobré ho už nechat být (pokud se s ním neděje nic nekalého), protože želví vajíčka by se neměla převracet. Já si vrchní pól vajíčka vždy označím nesmývavým křížkem (v poloze, jak jsem je vyhrabala z kladiště) a v té samé poloze ho uložím do perlitu (inkubačního substrátu) v inkubátoru. Jediné otočení (naklopení o 90°), které vajíčko potká, je při prvním prosvícení, které provádím poslední dobou spíše později - cca po měsíci od nakladení snůšky (pokud to neudělám rovnou při jejím nálezu, když je mi jasné, že jsem snůšku našla po delší době od nakladení). A ani u tohoto naklopení si nejsem jistá, že je zcela neškodné. Objevím-li ale „pavoučka“, uložím vajíčko do perlitové postýlky, vypočítám období líhnutí a už jen čekám a kontroluju „zvenčí“.

Neoplozená vejce:

Při pozdější kontrole - tzn. cca po měsíci - už totiž spolehlivě odhalíte i bez jakékoli předchozí zkušenosti neoplozená, nevyvíjející se vejce:

1. podle toho, jak jsou cítit: Pokud jsou vejce "živá", umí se bránit - produkují pravděpodobně nějaký druh antibiotik, který má za následek to, že se vejce ani v teple inkubátoru nezkazí (Knotek, Z. 2012). Neoplozená vejce se ale úplně normálně kazí, což znamená, že i když nejsou poškozená, smrdí. Nebojte - není to nic z čeho byste hned zvraceli - ale když při kontrole otevřete inkubační dózu a čichnete přímo k vejcím a ucítíte jemný zápach zkaženiny - je to jasné.

2. podle toho, jak vypadají na povrchu: Zatímco "živá" vajíčka zůstávají hladká, lesklá, mokrá a sytě barevná (bílá, nebo namodralá jak psáno výše), neoplozená mají cca po tom měsíci - možná i dříve - na sobě jakýsi žlutavý špinavý maz, někdy také šedavé skvrny a jejich barva je matná (viz pbr. 164).

3. podle toho, jak vypadají uvnitř: Když pro jistotu vejce podezřelé z neoplozenosti prosvítíte a zjistíte přelévavý obsah bez žilek, popř. "stěhující se velkou bublinu" pod skořápkou, vejce opravdu není kolébkou života - na nic nečekejte a šup s takovými pryč. (Já je zahrabávám do země, aby nesmrděla na celé kolo).

OBR 164: neoplozená snůška cca po měsíci od nakladení (Sindiččina) © Eliška Nejedlá 2013

Pokud uděláte dřívější kontrolu a „pavouček“ není po těch cca 10 dnech vidět, hmota ve vajíčku je pořád světlá, homogenní a přelévá se, ale vajíčko je pořád celistvé a nesmrdí, můžete ho ještě vrátit do inkubátoru a po čase provést druhou kontrolu. Je-li stále ve stejném  nebo horším stavu i – řekněme – po tom měsíci, je možno s jistotou soudit, že v něm žádné želvátko není a nebude a vajíčko zlikvidovat. Ovšem těžší je toto posouzení v případě, že ve vajíčku vidíte dlouho neměnný stín. Pak je pravděpodobné, že nějaký vývoj proběhl a možná i ještě probíhat bude, ale momentálně se zastavil. To může mít příčinu de-facto dvojí: úhyn zárodku nebo právě zmiňované latentní období. Když je vejce celistvé (tzn. neprasklé) nejde to poznat. Když je vejce porušené, začne po čase zapáchat, pokud je mrtvé, a můžete ho zlikvidovat. Ale ve druhém případě… Já měla z prvního roku taková vajíčka čtyři a sušila jsem je doma rok, než jsem si troufla je vyhodit. Žádný maz se totiž na takových vejcích neobjevuje. Ale to jsem ještě neměla inkubátor. V inkubátoru se žije „intenzivněji“ – tam by se to asi projevilo dříve. Venku mimo inkubátor v suchém prostředí může vajíčko tako vyschnout. A to pak ani po roce nesmrdí.

Zmínila jsem, že vajíčko může v inkubátoru prasknout. Co dělat s prasklým vajíčkem?

Popraskalo mi už docela velké procento vajíček, ale zatím nevypadá, že by to nějak vadilo – ze všech se vyklubala zdravá mláďata. Samozřejmě to chce vajíčka ošetřit, protože puklina je v první řadě brána pro infekci. Zde přijde ke slovu opět zázračný hypermangan: vyrobím si růžový roztok (viz kapitola „O ZDRAVÍ A NEMOCECH“), připravím si na rozprostřenou čistou utěrku vatové tampónky na špejle (jako na čištění uší), čistý papírový ubrousek nebo kapesníček, proužek textilní náplasti bez polštářku a pinzetu. Prvním vatovým tampónkem namočeným ve vodě puklinu otřu a umyju i její okolí (o něco širší pruh, než jakou mám připravenou náplast). Čistým kapesníčkem místo s puklinou otřu. Potom vezmu druhý vatový tampónek na špejli a puklinu otřu roztokem hypermanganu, čímž se dezinfikuje. Vajíčko pak položím na chvíli na utěrku, aby oschlo, ale tak, aby se nekutálelo! Když je ošetřené místo suché, oparně na puklinu aplikuju pinzetou proužek náplasti a prsty jemně uhladím tak, aby náplast dokonale přilnula ke skořápce a nenadělala nikde varhánky. Vajíčko pak uložím zpět do perlitové postýlky a to tak, jak bylo předtím – podle označení křížkem, nikoli tak, aby byla nutně náplast nahoře. A jede se dál. Za příslušnou dobu se z vajíčka bude klubat mládě, a pokud mu náplast bude vadit, dá se jednoduše zčásti odlepit. Ale vyklubala se mi mláďata ze zalepených vajíček, i když jsem u toho nebyla, takže si s náplastí zjevně umí poradit, nebo jim nevadí. Vajíčka totiž, pokud pukají, pukají skoro zpravidla na dlouhé stěně, zatímco mládě se pak klube ze špičky. Takže si vajíčko rozkřapne aniž by mu náplast bránila.

OBR 66: mládě klubající se ze zalepeného vejce (náplast dole) © Eliška Nejedlá 2011

OBR 67: mládě klubající se ze zalepeného vejce – pohled zblízka © Eliška Nejedlá 2011

OBR 68: opuštěné zalepené vajíčko s puklinou © Eliška Nejedlá 2011

Pokud najdete v kladišti poničené vajíčko, nebo poničíte-li ho nedopatřením vy, nikdy neudělejte tu samou blbost co já a NEROZLUPUJTE POŠKOZENÉ VAJÍČKO! Nevím, co mě to jednou popadlo – asi zvědavost, při níž mi mozkem kmitlo ujištění, že poškozené vajíčko musí být logicky mrtvé… Prostě mi v hlavě nastal zkrat a já takové vejce rozloupla. To, co jsem našla uvnitř, mě naprosto zdrtilo a dlouho jsem si nadávala do nejstupidnějších blbců a ignorantů. Ve vajíčku bylo živé stočené červené embryo, kterému tlouklo miniaturní srdíčko. V ten moment umíralo a ani to nevědělo. A nebyla na světě síla, která by to odvrátila. Snažila jsem se sice střep vrátit na místo a zakapat ránu voskem, ale moje snaha byla naprosto marná. Po dvou dnech jsem už páchnoucí zničené vejce vyhodila. Před tím jsem zárodek nafotila, aby aspoň něco dobré vzešlo z této mojí do nebo volající kraviny. Takto tedy vypadá embryo klapavky obecné:

OBR 69: embryo klapavky obecné © Eliška Nejedlá 2010

Jak vlastně připravit nalezená vajíčka k inkubaci?

Asi je to jasné, ale pro úplnost krátce popíši: pokud v inkubátoru zatím žádné vejce nemám, hned po nálezu snůšky inkubátor připravím: topítko nastavím na příslušnou teplotu, upevním ho přísavkami na dno, naliju na něj vodu a zapnu ho. Instaluji poličku na inkubační nádoby a inkubátor zavřu. Počkám tak hodinu, dvě, kdy vajíčka zatím ponechávám v kladišti. Mezitím si vezmu čistou inkubační nádobu, vymyji ji horkou vodou (ale ne vroucí - to se plastová nádobka zkroutí) a rozmíchám do ní inkubační substrát. Já používám perlit, což je bílá hornina sopečného původu, která tepelným zpracováním expanduje na produkt ve formě drobných dutých hrudek. Výborně absorbuje vodu a udržuje stálou vlhkost. V úplně suchém stavu tvoří bílé hrudky nebo prach a při nasátí vodou jemně zešedne (aspoň se to o něm píše, ale mě připadá pořád bílý). V návodu k jeho použití stojí, že se má míchat s vodou v poměru 50 : 50 - a tuto vlhkost potom drží. Nasypu suchý perlit cca do 1/2 – 2/3 inkubační nádoby, smíchám s vodou a nechám substrát nějakou dobu nasávat vodu (několik minut). Pak vyndám z kladiště vajíčka, která označím křížkem, jak jsem je našla, a ve stejné poloze je uložím do inkubační nádoby. Špejlí vyrobím v perlitu důlek, uložím vejce a zahrnu ho. Ze začátku inkubace ho zahrnu úplně – tenkou vrstvou perlitu i nahoru, později už nechávám vrchní část vajíčka odhrabanou. Inkubační nádobu zavřu víčkem, které nemá průduchy. Je dobré napsat na víčko údaje o snůšce - hlavně datum nakladení (pokud víte) a/ nebo vložení snůšky inkubátoru. Já ještě připisuju značku samice, od které vejce jsou, a počet snůšek a vajec v ní. Takže můj zápis vypadá např. takto: "B 1 sn 3 ks nakl. 26. 4. vlož 1. 5. 2013" - znamená: od SaBiny, 1 snůška o 3 vejcích, nakladená 26. 4., vyhrabaná a vložená do inkubátoru 1.5. Ze začátku jsem párkrát použila k zápisu lepící štítky - to se mi neosvědčilo, protože se štítky v inkubátoru namočí, odchlipují a zápis se nečitelně rozmaže. Lepší je zvolit zápis lihovkou přímo na víčko. Zavřenou inkubační dózu pak vložím do inkubátoru (který by měl být touto dobou už připravený). Po celou dobu inkubace se rozumí samo sebou, že bude inkubátor zapnutý, aby podmínky v něm byly stálé.

OBR 70: inkubátor a inkubační nádoby s uloženými vajíčky © Eliška Nejedlá 2013

OBR 71: zavřený inkubátor © Eliška Nejedlá 2011

OBR 72: vajíčka v inkubační nádobě v perlitu (budoucí mláďata č. 13 – 15) © Eliška Nejedlá 2011

Jako inkubační substrát lze vedle perlitu použít spousta dalších materiálů: např. vermikulit, což je další nerost s podobnými vlastnostmi, nebo i třeba rašelinu, nebo mech. Jde o to, aby materiál udržel vlhkost, ale nejen o to. Ačkoli se to na první pohled může zdát, v inkubátoru rozhodně nepanuje sterilní prostředí - a při použití organických materiálů jako inkubačního substrátu vystavujete vajíčka mnohem většímu riziku zaplísnění. A plíseň vám želvata zahubí. Z tohoto důvodu považuji za lepší (a nejen já) používat anorganické materiály – byť jsou mnohem dražší.

O péči o inkubovaná vajíčka jsem už víceméně mluvila, zde ji jen shrnu:

• kontroly vajíček – otvírám inkubátor vždy na malý moment cca jednou týdně, dokud je doba klubání ještě vzdálená. Ze začátku inkubace (pokud byla vajíčka žlutá) i méně často. Vajíčka kontroluji zvenčí – zhodnotím si barvu (zda utěšeně tmavnou) a kontroluji právě, zda se na nich neobjevily praskliny. A kontrolovat je nutno i zespoda! Kontroly provádím vždy novou špejlí. Opatrně odhrabu perlit z vajíčka a od jeho stran a pak ho špejlí odklopím a podívám se zespoda. A pak vajíčko špejlí zase uvelebím do jeho původní polohy a perlit nahrnu, jak byl. O nutnosti kontroly i zespoda jsem se poučila nemilou zkušeností. Vajíčka jsem ze začátku svých pokusů o odchov skoukla vždy jen shora a dlouho se nic nedělo. Až jednou jsem otevřela inkubátor a vyvalil se puch – a vajíčka přitom vypadala naprosto nevinně jako vždycky. Tak jsem jedno z nich odklopila a objevila pohromu: na spodní stěně zela prasklina, z ní trčelo něco tmavého zpola zetleného, mrtvého a smrdícího a pod puklinou byl bílý perlit zbarven rudou skvrnou. Mládě se očividně snažilo klubat do dna nádoby, asi se i mohlo pořezat o hranu vejce – vypadlo to, že trčí ven spíš noha než hlava, ale už to nebylo moc poznat… no každopádně to byl nezdar, kterému se mohlo zabránit častějšími kontrolami zespoda.
• ošetření puklých vajíček např. způsobem popsaným výše. Tento způsob samozřejmě není jediný. Jiný chovatel, se kterým jsem pukliny konzultovala, je zakapává voskem.
• Hlídání teploty a hladiny vody v inkubátoru – to je spíš technická záležitost než přímo péče o vajíčka, ale je to potřeba. Já mám vlhký typ inkubátoru, takže zdrojem tepla je ponorné topítko pod podlážkou, na níž jsou umístěny inkubační nádoby. Topítko musí být stále potopené. Klesne-li hladina příliš, je třeba vodu dolít (a dolívám vlažnou, nebo pokojovou odstátou). Rovněž není-li teplota v mnou zvoleném rozmezí, upravuji termostat topítka. Také bych díky teploměru samozřejmě poznala, kdyby se topítko rozbilo a rychle bych to řešila.

A to je vlastně vše, co praktikuji. U některých plazích druhů je potřeba vajíčka při inkubací pravidelně rosit (např. u chameleonů). Já inkubuji v perlitu, který pořád stejně vlhký (což kontroluji), takže zpravidla průběžné rosení není potřeba.

Dokonce mě napadlo – jestli mi vajíčka nepukají právě proto, že perlit je vlhký moc. V návodu k jeho použití stojí „smíchat s vodou v poměru 50 : 50“. Přijde mi to docela hodně. Vajíčka mohou pukat vinou vysoké vlhkosti. Protože jich na podzim 2011 puklo docela velké procento, v roce 2012 jsem zkoušela poměr vody snížit. Na začátku roku 2012 bylo hodně nezdarů z jiného důvodu (asi infekce), ale vejce už tolik nepukala. V druhé polovině roku 2012 a začátkem roku 2013 už nepuklo skoro žádné vejce.

Jen pro úplnost tématu ještě zmíním, že vedle zkoumání inkubační doby se také zkoumá vliv inkubační teploty na vývoj pohlaví jedince. Je prokázán u krokodýlů a gekončíků, kde se při vyšší teplotě líhnou samci. U želv se o tomto vlivu spekuluje. U želv nádherných (Trachemys scripta elegans) prý platí, že při 30 °C se líhnou samice, při nižší teplotě - 28 °C - samci. Vyrovnaný poměr pohlaví se objeví u snůšek inkubovaných ve 29 °C (Szalay, F. 1997). Nicméně následuje upozornění, že tyto studie neposkytují zdaleka definitivní výsledky... Dočetla jsem se dokonce spekulaci o tom, že u klapavek existuje jistá „kritická teplota“ (která je 25 °C) a jen při té se vyvíjí samci. V teplotách 23,3 – 24,5 °C a 25,5 – 27,7 °C by se prý měly vyvíjet samice. Tohle ovšem nelze brát vážně, protože jednak vliv teploty na pohlaví nebyl u želv prokázán, jednak když byl prokázán u jiných druhů, jde o teplotní INTERVAL, kdy se vyvíjí jedno či druhé pohlaví, ne o jedinou kritickou teplotu. Nehledě na to, že já inkubovala v teplotě cca 27 °C a mám bezpečně určených více samců než samiček.

6. Klubání mláďat

První poznatek, se kterým nutno počítat je, že proces klubání mláděte od první dirky ve vajíčku po vylezlé mládě může trvat od cca 1 hodiny po několik hodin i pár dní. Zdržení mláděte ve vajíčku (pokud volně dýchá a kouká ven) není vůbec na škodu. Mládě může ještě nějakou dobu trávit v klidu žloutkový váček, a proto by nemělo být rušeno, aby neuspíšilo klubání a nevylezlo i s ním. Pak by hrozilo nebezpečí, že si váček utrhne a může vykrvácet, nebo podlehnout později infekci. Ze začátku jsem klubající se mláďata vyndávala na světlo, abych právě vylíhnutí uspíšila, ale potom mi dvě mláďata vylezla s váčkem a mě došlo, že to nebyl dobrý nápad. Obě mláďata to sice přežila, ale od té doby už to nepokouším.

OBR 73: právě vyklubané mládě se žloutkovým váčkem (Sarabi) © Eliška Nejedlá 2011

Nechávám tedy mláďata v klidu v inkubátoru, dokud se sama nevyklubou. Většinou se mi klubou se vstřebaným váčkem (není vidět na bříšku, jako byl u Sarabi) a pupík je buď skoro, nebo úplně zacelený. Někdy ale kouká z pupíku zbytek váčku – jakýsi splasklý cár bílo žluté, někdy i načervenalé hmoty. Mládě ho pak za sebou tahá jeden dva dny, než se zbytek váčku oddělí a pupík se zacelí.

OBR 74: mládě se skoro zaceleným pupíkem bez viditelného žloutkového váčku (Simon) © Eliška Nejedlá 2010

OBR 75: mládě se splasklým žloutkovým váčkem (zmenšující se váček Sarabi) © Eliška Nejedlá 2011

Jednou se mi v inkubátoru (aniž bych ho jakkoli vyrušila) samo vyklubalo mládě, ale ve vzdálenosti ani ne 1 cm od svého vajíčka umřelo. Vyklubalo se s obrovským žloutkovým váčkem a asi do něj vykrvácelo, protože váček byl celý červený. Našla jsem ho již mrtvé. Vedle něj se ze stejné snůšky vyklubala 2 mláďata – živá se skoro zacelenými bříšky.

Toto byla na dlouho moje jediná ztráta "hotového" mláděte... než přišla pohroma na začátku roku 2012... tam byl ale důvod ztrát jiný.

OBR 76: mrtvé mládě s velikým žloutkovým vakem (ml. č. 15) © Eliška Nejedlá 2011

Jak dlouho se mládě může klubat?

Za nejkratší dobu se mi vyklubalo mládě č. 5 – Simon. U toho jsem první dirku zaznamenala okolo 10. ráno a o hodinu později bylo mládě celé venku. Nejdéle to trvalo mláděti č. 12 – Sagi – 5 dní. V úterý byla zaznamenána první díra, pak její rozšíření a pak mládě vegetilo s hlavou venku ve vejci jako ve spacáku až do neděle. V neděli mi to už bylo divné, tak jsem udělala výjimku a vyndala ho z inkubátoru na světlo. Mládě mělo do té doby venku 1/3 těla (obě přední nohy) a jakmile se ocitlo na světle, začalo se snažit vylézt. Do půl hodiny se mu to povedlo (žloutkový váček byl zcela vstřebán). Když se klubalo úplně první mládě (Sindička), byla to opravdu náhoda. Nejdříve jsem našla nohu trčící z písku (a té jsem se strašně lekla). Od nálezu nohy uplynulo 6 hodin a 10 minut než jsem měla celou želvičku. Tehdy jsem zdokumentovala klubání zatím nejlépe, protože jsem se během té doby od mého malého zázraku nehnula. Mládě se střídavě cíleně snažilo uvolnit si nožky a vylézt, chvílemi ochablo, položilo si hlavičku a odpočívalo – asi i spalo. Pak se zase snažilo – a jeho pokusy měly různou razanci – od flegmatického necíleného mávání nožkama po zuřivé točení se s vejcem dokola. Víckrát jsem viděla zajímavý překvapivý pohyb – jakési vzepření na předních nohách, vytažení krku na maximum a záklon - všechno v prudkém švihu, což má za následek rupnutí vejce v půlce. Mládě pak může volně vylézt. Je zvláštní, že se mláďata chvíli snaží dostat ven „standartními“ způsoby a pak udělají tohle – jako by je to právě napadlo – a jsou volná. Všechna mláďata se mi vyklubala sama – většinou jim to trvalo několik hodin. Nejčastěji jsem je našla ráno v inkubátoru již vyklubaná. Nebojme se tedy o klubající se mláďata, hlídejme je, ale NEPOMÁHAT S KLUBÁNÍM – žádné odlamování skořápky – to musí mláďata zvládnout sama. Jediná pomoc, kterou jim poskytuji já (chytím-li je v prvním stádiu), je, že jim odhrnu z nosu a tlamičky slizovitý bílek, který někdy překrývá první dirku, kterou si mládě prorazí. Když tedy najdu vejce s dírou, zkontroluju, zda tam bílek nepřekáží, a když ano, vezmu čistou špejli a opatrně ho odhrnu ven. Bílek je přilnavý, takže se dá špejlí snadno odtáhnout. Předpokládá to ovšem neklepavé ruce…

OBR 77: první dirka klubajícího se mláděte – kouká nos (Sarabi) © Eliška Nejedlá 2011

OBR 78: větší dirka klubajícího se mláděte – mládě kouká ven (Toto mládě proslulo dvoudenním mrkáním ve vejci. Dostalo jméno Saly – Mrkající vejce) © Eliška Nejedlá 2011

OBR 79: pokročilejší klubání (Sagi) © Eliška Nejedlá 2011

OBR 80: čerstvě vyklubané mládě © Eliška Nejedlá 2010

Jak si vlastně želvě prorazí první díru do vejce, když nemá zobák jako ptáče? Želvata byla obdařena jiným důmyslným zařízením – vaječným zubem. Je to malý bílý „zoubek“, který vypadá jako beďar pod nosem. Mláďata s ním vypadají jako velcí drsoňové – obzvlášť roztomile. Po několika dnech až týdnech od vyklubání vaječný zub mizí.

OBR 81: mládě s vaječným zubem (ten bílý beďar pod nosem) (Drak) © Eliška Nejedlá 2010

Když už je mládě venku a lozí v inkubační nádobě, odchytím ho, omyju od perlitu, kterým je obaleno pod čůrkem vlažné vody, a pořádně si mládě prohlédnu na dlani. Každé mládě je jiné. Hledám znaky, které ho odlišují – „učím se ho“ – a obvykle mu hned přidělím jméno. Koukám také, zda má správný počet prstů, zda má rovné štítky nebo nemá vady. Koukám na oči – v chovu se mi objevují dva typy duhovek – kruhová a hvězdicovitá. Hvězdicovitá je po otci a má ji menší procento mláďat. Většinou mají mláďata kruhovou, občas se objeví mládě s jednou duhovkou kruhovou a druhou hvězdicovitou, u dvou mláďat jsou hvězdicovité obě (Sadža, Sajani). Nevím, zda má tento znak nějaký hlubší význam, mě to ale přijde zajímavé, všímám si toho a zapisuju to.

Kdy si tedy mládě na světle prohlédnu, ubytuji ho do malé umělohmotné nádržky (dózy) s jedním centimetrem odstáté vody pokojové teploty a se zařízením ze tří kamenů – dva pilíře (na které mládě může vylézt) a stříška (pod kterou se může schovat). Na dně nádržky není žádný substrát. Je to „polosterilní“ prostředí, ve kterém máte o mláďatech přehled – výkaly vám prozradí, jak mláďata jedí (a kdy začnou), hned také poznáte, kolik krmiva ubylo, a mláďata ho také hned najdou (krmivo je to jediné, co na dně je, takže to hned zkoumají). A v neposlední řadě je zde snadná hygiena – vodu v nádržkách měníte denně (po krmení) – a zabere to 3 minuty (i s odnesením nádržky k umyvadlu). Vyndáte želvata do jiné nádržky, vodu vylijete, kameny otřete a naaranžujete zpět, nalijete novou vodu (zase odstátou) a naskladníte zpátky mláďata. K těmto výměnám vody (stejně jako ke kterýmkoli jiným výměnám a čištěním velkých nádrží), je velice výhodné mít v láhvích stále po ruce odsátou vodu.

OBR 82: čerstvá mláďata v polosterilní nádržce na rozkrmení © Eliška Nejedlá 2010

OBR 83: více mláďat ve více nádržkách (v každé vždy mláďata z jedné snůšky) © Eliška Nejedlá 2011

Jestliže se vyklubou všechna mláďata z jedné inkubační dózy, tak odstraním znečištěný perlit, neznečištěný pak nechám nejdřív vyschnout, pak v troubě sterilizovat k dalšímu použití, a vymyji a vydezinfikuji (slabým roztokem sava) inkubační nádobu. Pokud už nezbyla v inkubátoru žádná další vejce, vypnu ho, vyberu vodu ze dna, vymyji vnitřek a „zařízení“ a po vyschnutí inkubátor zavřu.

Jak vypadají a jak jsou velká čerstvě vylíhlá mláďata?

Mláďata klapavek jsou tmavá, označení jejich barvy bych hledala ve škále tmavě šedé až černé. Na hlavičce a na krku jsou už vidět žluté nebo světlé znaky (pruhy, měsíčky, hokejky.) Další žlutou kresbu najdete na plastronu - mláďata mají na rozdíl od dospělých plastron převážně černý s unikátní žlutou kresbou. Podle kresby na plastronu můžete mláďata ze začátku rozeznávat, ale postupem času se kresba míchá a plastron pak zežloutne zcela. A dalším nápadným a líbezným znakem jsou žluté tečky/ flíčky zespoda na okrajových štítcích. Ty mají opět jen mláďata. Délka mláďat hned po vyklubání je cca 2 cm. K živější představě poslouží nejlépe obrázky:

OBR 84: srovnání čerstvě vylíhlého mláděte klapavky obecné s českou korunou… (Safira) © Eliška Nejedlá 2010

OBR 85: … a ještě s pravítkem © Eliška Nejedlá 2010

OBR 86: pár dní staré mládě v plné kráse a velikosti (Drak) © Eliška Nejedlá 2010

OBR 87: pokus o zvážení jednoho mláděte – váha ho sotva registruje (Sirion) – ukazuje své minimum – 2 g © Eliška Nejedlá 2010

OBR 88: vážení celého nadělení – váha už něco registruje (Drak, Simon, Sirion, Safira) © Eliška Nejedlá 2010

OBR 89: ta samá čtveřice čtyřicet dní stará © Eliška Nejedlá 2010

7. Péče o čerstvě vyklubaná mláďata

O ubytování čerstvě vyklubaných mláďat v mělkých nádržkách bez substrátu a se skrýší jsem již mluvila výše. To je můj způsob odchovu v prvních týdnech života. Chovatelka Zuzana Zusčáková (2011) doporučuje ve svém článku o péči o mláďata klapavek vodní sloupec vysoký "několik centimetrů", s tím, že během několika týdnů můžeme hladinu vody zvýšit až na 10 - 12 cm. To mluví rovnou o "zařízených nádržkách". V takových nádržích pro mláďata je nutné mít hodně prolézaček, skrýší a výlezů z vody - mládě nesmí mít potíž se někde zachytit a pohodlně si odpočinout s nosem nad hladinou. Mláďata také poměrně ráda využívají souš - a pokud nad ní budou mít i bodový zdroj tepla (žárovku), budou se velmi pravděpodobně i vyhřívat. Nutností to ale není. Já mláďata dávám do skleněné zařízené nádrže až cca po měsíci od vyklubání - potom, co se rozkrmí a dojídají předložené množství krmiva. Mláďata samozřejmě ubytuji do nádrže s vrstevníky, nikoli s rodiči.

Teplota vody pro mláďata má být okolo 25 °C. Proto je dobré nádrž pro mláďata také vybavit topítkem (Zuzčáková, Z. 2011). Pozor však na topítka - pokud nejsou pod vodou, ihned se přehřejí a praskají. Máte-li u mláďat jen pár cm vysoký sloupec vody, může se snadno stát, že se topítko ocitne nad hladinou (želvičky ho rády podhrabávají a vyšupují výš). Navíc se stává, že se malý objem vody vyhřeje i na 32 °C a to už je i pro mláďata trochu moc.

Když mám tedy ubytovaná mláďata, péče o ně zahrnuje de-facto dva úkony: krmení a čištění. O čištění nádržek jsem také mluvila výše. Zde jen dodám, že k tomuto účelu používám jeden zvláštní kartáček, jímž myji kamínky tvořící zařízení pro nejmladší mláďata a stěny jejich nádržek. Nádržky čistím každý den večer po krmení a novou vodu naliji odstátou pokojové teploty. Zbývá tedy hlavní bod: krmení.

Kdy začít mláďata krmit a čím?

Pokud nová mláďata najdu již vyklubaná (když se třeba odněkud vrátím) a mají již vstřebaný váček, nabízím jim krmení hned ten den (nebo druhý den), co je naleznu. Zpravidla (zatím) ale ještě nechtějí. Chytím-li mládě ještě ve vejci a vím tedy přesně, kdy se vyklubalo, nabízím mu první krmivo asi po třech dnech od vyklubání. Také skoro zpravidla ještě nechce. Má-li mládě ještě žloutkový váček, nabízím krmivo také později – třetí, čtvrtý den života. V následující tabulce jsem shrnula, kdy mláďata začala jíst a co a v jakém stádiu měla při vyklubání žloutkový váček. Souvislost rozkrmení s velikostí žloutkového váčku označena fialově. Někdy rozkrmení trvá i déle a ne vždy je to „jasné“. Např. u mláděte č. 12 – Sagi.

Pro lepší posouzení jsem rozdělila mláďata v tabulce do dvou skupin. První skupina (označena žlutě) se rozkrmila dříve – do týdne od vyklubání. Druhá skupina mláďat - označená zeleně - se rozkrmila v druhém týdnu života či ještě později (vymykají se opět Samara se Sirenou, které prokazatelně jedly až 20. den). Mláďat v první skupině je 28, ve druhé 13 (včetně Samary a Sirena). Dvě mláďata jsem nemohla do „studie“ zahrnout – Sagi byla ve skupině, která se rozjedla mezi 4. a 5. dnem, ale přímo jí jsem viděla jíst až 26. den. Je ale nepravděpodobné, že by tento den byl skutečně tím prvním, kdy se Sagi rozjedla, takže u ní hodnota chybí. A mládě č. 15 bohužel umřelo krátce po vyklubání. Takže z mého jednoduchého sledování a následného shrnutí vyplývá, že více mláďat se rozkrmuje v prvním týdnu života (tedy do 7. dne života), všechna pak do 13. dne života. Hodnotu dvaceti dní opět neberu vážně - Samara a Siren jsou speciální případy.

Teorie, zda souvisí stádium vstřebání váčku s tím, jak brzy se mládě rozkrmí, se potvrdila ve 21 případech ze 43 (fialově označeno). Je to tedy skoro 50% pravděpodobnost, z čehož vyplývá, že doba rozkrmení na velikosti žloutkového váčku při vyklubání pravděpodobně nesouvisí. Než jsem ovšem získala data o mláďatech z léta 2013, byl výsledek této ministudie zcela opačný:-) Vyberte si.

Většinu mláďat jsem rozkrmila na červených patentkách. Je to krmivo akorát veliké, červené a asi jim dobře voní. Malá mláďata krmím později skoro vším, čím krmím dospělé želvy, jen to jsou kousky přiměřené velikosti mláďat. Ze základních krmiv zde jmenuji již zmíněné červené patentky, dále černé patentky (černé komáří larvy), bílé larvy (koretry), strouhané hovězí srdce, drůbeží játra, „želví mix“ (hlavní složky jsou gamarus a špenát), rybky (nakrájené na malinké kousíčky), kuřecí a hovězí maso. Mláďata ze začátku krmivo nepřijímají (tráví ještě zásoby z vajíčka – viz tabulka výše), nicméně přesto jim od cca od 3. dne života krmivo nabízím a sleduji, kdy si poprvé vezmou. Několik dní od zaznamenání prvního nakrmení pak krmím mláďata denně biologickými krmivy, později (po řekněme 14 dnech – 3 týdnech přidávám i granule Baby gran, na které se snažím mláďata navyknout tak, aby je přijímala stejně ochotně jako biologické krmivo. V té době pak nadále krmím mláďata denně, ale střídám biologické krmivo s granulemi (tzn. jsou dny, kdy mají jen granule.) Ze začátku granulky mláďata nechtějí (vůbec si jich nevšímají). Mláďata, co na ně dosud byla převedena, začala granulky jíst až cca po druhém měsíci života a zpravidla až ve skleněné, plně zařízené nádrži (ne ve sterilních mininádržkách). Více textu o krmení mláďat, dorostu i dospělých klapavek spolu s obrázky naleznete v kapitole „O KRMENÍ“.

Zmíním se zde ještě o manipulaci s čerstvými mláďaty:

Za prvé musí být opatrná. Čerstvě vyklubaná mláďata jsou velmi křehká a celá měkká – když opatrně zkusíte malinko zmáčknout plastron nebo kraje karapaxu, zjistíte, že se velice snadno prohýbají. Malé klapavky jsou ale velice živé a člověk, který nečeká, že mu želvička okamžitě velkou rychlostí prchá z dlaně, ji může reflexivně zmáčknout a tím jí ublíží. Navíc se mládě velice účinně brání úchopu – pomineme-li použití páchnoucího výměšku (na což nepochybně nezapomene), jde hlavně o zapření se předníma nohama o vaše prsty (na takové mládě poměrně velkou silou) a vysmeknutí se z úchopu. Výsledkem tohoto počínání může být i to, že želvička vystřelí dopředu jako špunt, spadne a pochroumá se. Proto je dobré uchopovat mláďata ne z boku za hrany karapaxu, ale shora a zespoda dvěma prsty (jeden na karapaxu, druhý na plastronu). Máte-li prsty prostrčené na tyto polohy mezi zadníma nožkama mláděte, může se tvoreček pak snažit, jak chce, a nevysmekne se – akorát bude bezmocně „plachtit ve vzduchu“.

A pozor ještě na jednu věc - oprsklejší mláďata mají tendenci bránit se i kousáním - a to tak, že vytáhnou dlouhý krk pod plastron a zakousnou se vám do prstu, který tam máte. Na tak malého tvorečka je to stisk docela silný - to dospělci, když už kousnou, tak nikdy ne s takovou vervou a jejich síla je kupodivu menší. Když se do vás zakousne mládě, doporučuju ho nechat viset, dokud se samo nepustí a fotit:-)

OBR 90: úchop mláděte © Eliška Nejedlá 2011

Při další manipulaci s mláďaty je třeba ještě mít na paměti, že:

• mláďata umí lézt po látce kolmo vzhůru

tzn. když tedy mláďata např. během čištění nádržky přesunete do jiné nádoby na sucho na hadřík, dbejte, aby tkanina nebyla přeložena přes okraj nádoby ven.

• umí dobře plavat – mnohem lépe, než dospělé klapavky

tzn. nevadí, když spadne do nádrže k dospělým. A může se s dospělými i koupat.

• snaží se všude prohrabat

tzn. dbejte zvýšené pozornosti při tvoření prostor, kde chcete mláďata udržet. Každou skulinou prolezou. Dbejte i na rozestavení kamenů v nádrži, aby se nezhroutily na mláďata, když je podhrabou.

• mají větší sílu, než by při jejich velikosti člověk čekal

tzn. uchopujte je tak, jak jsem popsala výše, jinak se vám vysmeknou. Také porazí mnohem větší kámen, než by do nich člověk řekl.

• dospělé klapavky nejsou agresivní na malá mláďata – ignorují je

což neznamená, že by měli bydlet pohromadě, ale že dospělí nepovažují želvata za krmení, takže není třeba panikařit, když vám k nim spadnou. A opět se s nimi mohou např. koupat.

• mláďata smrdí a koušou. A proto je máme tak rádi:-)

Zdroje informací pro článek:

moje poznatky z praxe

deníky chovu od roku 2007 do 2013

konzultace s teraristou panem Jiřím Markem ze Zooparku Zájezd (chovatel hlavně chameleonů)

konzultace s chovatelem klapavek panem Vaškem (přijímení neznám – pokud sem pan Vašek dočetl, prosím o doplnění)

poznatky z praxe Zuzany Zusčákové - konzultace týkající se zejména pohlavní dospělosti klapavek

konzultace s Prof. MVDr. Zdeňkem Knotkem, CSc. na VFU v Brně při návštěvách veterinární kliniky se želvami v roce 2012

Bruins, E. (1999): Teraristika, REBO Productions, Dobřejovice, ISBN: 80-7234-477-3

Klátil, L. (2004): Chováme terarijní zvířata, EPAVA, Olomouc, ISBN 80-86297-26-8

Szalay, F., Szalayová, H. (1997): Chováme vodní želvy – želva nádherná, Kontakt Plus, s.r.o., Bratislava, ISBN: 80-88855-18-7

Zych, J. (2006): Želvy v přírodě a v péči člověka, Brázda, Praha, ISBN: 80-2090342-9

Zusčáková, Z. (2010 - 2012): články "Klapavka pižmová - ideální interiérová želva" pro časopis Planeta zvířat

https://rybicky.net/atlasostatnich/klapavka_obecna

www.ifauna.cz/rubriky/clan_show.php?id=4409&r=3

https://www.hipis.cz/cz-detail-340688-perlit-1l.html#dotaz

Zdroje obrázků pro článek:

Vlastní fotodokumentace