1. O zařízení nádrže

Na konci této kapitoly můžete vkládat své příspěvky do diskuse na téma "Zařízení nádrže pro klapavky obecné".

Jaká nádrž

Klapavky obecné chováme v nádržích s menší částí souše – akvateráriích. Velikost nádrže samozřejmě závisí na vzrůstu a množství chovanců. Obecně se ale dá říci, že klapavky jsou na prostor méně náročné než ostatní druhy zejména vodních želv – za prvé proto, že nedorůstají takových rozměrů jako ony, za druhé proto, že nepotřebují v nádrži plavat. Spíš než velký prostor je důležité důmyslné „vícepodlažní“ zařízení – aby se želva mohla schovat do skrýše, ležet na zpola potopené podlážce s hlavou nad hladinou nebo meškat úplně na suchu.

OBR 17: „vícepodlažní“ zařízení pro klapavky (Sabina a Samuel) © Eliška Nejedlá 2010

Co se týká velikosti nádrže, zde je doporučení zkušené chovatelky želv Zuzany Zusčákové: Pro jednu dospělou klapavku je minimální rozměr akvaterária cca 70 cm na délku a minimálně polovina na šířku, ale osobně bych volila pro nádrž dlouhou 70cm, šířku alespoň 45-50 cm. Stejně jako u ostatních vodních plazů, je mnohem lepší nádrž s půdorysem blížícím se spíš čtverci, než aby to byla dlouhá úzká „nudle“, jako často bývají akvária pro rybky. A samozřejmě, čím je nádrž větší, tak je to pro želvy lepší (mají víc životního prostoru) a zároveň se i lépe udržuje - čím více vody na jednu želvu, tím vydrží déle čistá. A protože klapavky jsou mezi sebou většinou dobře snášenlivé, lze je chovat v nádrži po více kusech. Pro skupinu 3-4 dospělých samic, by délka nádrže měla dosahovat minimálně 100 cm (při kratší délce, to chce úměrně tomu zvýšit šířku). Výška akvaterária stačí 35-40 cm, hladina vody by měla dosahovat do úrovně 18-25cm (Zusčáková, Z. 2011).

Já v současné době chovám jeden dospělý pár v nádrži o rozměrech 80 x 28 x 29 cm (délka x výška x hloubka), druhý mladší pár v nádrži velké 65 x 27 x 22 cm, dorost (2 - 4 cca jednoleté kusy - dle situace) v 50 x 30 x 28 cm, starší mláďata (rozkrmená – velikost cca 2 – 3 cm) v nádrži o rozměrech 35 x 27,5 x 25 cm a nejmladší mláďata v malých vaničkách o rozměrech 15 x 20, 15 x 15 a 17 x 17 cm (délka x šířka). 4 mláďata vydrží v nádrži 35 x 27,5 x 25 cm cca 7 měsíců.

Voda

Klapavky jsou želvy brodivé – mají nohy uzpůsobeny k lezení a brodění spíš než k plavání. Plavat samozřejmě umí, ale vzhledem k tomu, že mají nohy tenké a malou plochu chodidel (malé plovací blány), musí se při plavání hodně namáhat - zběsile hrabat nožkama a vytahovat krk - zvlášť potřebují-li se dostat na hladinu k nadechnutí. Tyto želvy žijí v mělkých stojatých vodách, brodí se po dně, kde hledají potravu a v případě potřeby nádechu prostě jen vytáhnou svůj dlouhý krk a nos vystrčí na hladinu. Stejné podmínky je nutno vytvořit i v domácím chovu – hladina by měla být tak vysoko, aby se želva stojící na dně mohla při vytažení krku pohodlně nadechnout.

OBR 18: vodní sloupec pro dospělé klapavky – na natažený krk © Eliška Nejedlá 2009

U dospělých želv to znamená výšku hladiny cca 13 cm, u dorostu a mláďat méně přiměřeně výšce želvičky při nataženém krku. Zuzana Zusčáková uvádí hladinu vyšší - ta je potřebná při používání vnějšího filtru (potřebuje větší objem vody), nebo pokud chcete klapavky chovat společně s rybkami, ale pak je potřeba zajistit dostatek dekorací a "výlezů", aby se želva mohla kdykoli pohodlně přidržet a dostat se nosem nad hladinu. Čerstvě vyklubaná mláďata odchovávám v malých nádržkách s výškou hladiny cca 1,5 cm. Hladinu postupně zvedám a skokově ji zvednu při přesunu mláďat do nádrže s dekoracemi. Vodu používám zpravidla odstátou bez jakýchkoli chemických přídavků. Pokud by pro vodní želvy byla použita čerstvá vodovodní voda, hrozilo by nepříjemné onemocnění – bublinatost – které může vést ke krváceninám, nekrózám i úhynu zvířete. (Více o tomto onemocnění v sekci „O ZDRAVÍ A NEMOCECH“).

Vzduch

Želvy dýchají plícemi vzdušný kyslík - jasné je tedy to, že vzduchování v nádrži nepotřebují. Co ale potřebují je přísun čerstvého vzuchu nad vodou. V ideálním případě by nádrž měla být otevřená - bez krycího skla. Pak by totiž měla i význam UV lampa (krycí sklo většinu UV záření odstiňuje). Potíž je ale nasnadě - když necháte nádrž otevřenou, bude veliký výpar (při použití topítka ještě víc zvýšený). Není problém vodu do nádrže dolívat, ale problém je, že výpar vede samozřejmě ke zvýšení vlhkosti v pokoji, která zase vede k orosení oken a vzniku plísní (a to nemluvím o zatuchlině a permanentně vlhkém oblečení). Při větším počtu nádrží (jako mám já), je tento jev natolik zásadní, že prostě nelze nechat nádrže bez krytu. Do určité míry by tenhle problém měl vyřešit pokojový odvlhčovač - ne takové ty rozpouštějící se kapsle bůhví čeho, ale pořádná elektrická mašina, která nasává vodou nasycený vzduch a natvrdo ho odvodní. Pořizovací cena takové mašinky začíná cca na 4000 Kč... Nebo je prostě možnost nádrže zakrýt. Já používám u všech nádrží zasunovací krycí skla. Většinu dne jsou nádrže zavřené, ale jakmile přijdu domů, nádrže otvírám a větrám. Zavírám je zase než jdu spát. Takto se doba větrání nádrží kryje plus mínus s dobou / dobami větrání bytu okny, takže se vlhkost v pokoji drží na snesitelných hodnotách. Tak jako tak ale musíte počítat s tím, že jakmile si pořídíte domů nádrž s vodou, vlhkost se vám nevyhnutelně zvýší. Já ji mívám od cca 48 % do cca 62 %. Je to opravdu různé - závisí to samozřejmě i na teplotě vzduchu. Vězte ale, že při 70 % už máte plísně a vlhké oblečení :-)

Substrát na dno

Dno akvaterária by mělo být pokryté 1 - 3 cm vrstvou nějakého substrátu. Jaký substrát ale zvolit? Klapavky rády hrabou a ryjí ve dně – měly by tedy mít takovou hrubost akvarijního písku, aby ho mohly „uhrabat“. Nejmenší mláďata (než se rozkrmí) odchovávám v mininádržkách bez substrátu – pouze se skrýší z větších kamenů. Je to praktické z více důvodů (přehled o kálení mláďat, zoohygiena, snadná výměna vody – více o tom v kapitole „O CHOVU – 3. O ODCHOVU“). Rozkrmená mláďata se pak stěhují do nádrže, kde už mají substrát na dně a veškeré zařízení. Akvarijní písky se dají koupit v celé škále hrubostí – pro mláďata používám druhou hrubost – po jemném písku (ten používám do kladišť). Jde o malinké (většinou bílé) kamínky velikosti malinko menší než pacinky mláďat. Dorost pak dostane do nádrže písek hrubší a dospělý mají nejhrubší + větší valounky.

OBR 19: substrát pro mláďata + srovnání s obyvatelem nádrže s tímto substrátem (Sadža) © Eliška Nejedlá 2011

OBR 20: substrát pro dorost mladší + srovnání s obyvatelem nádrže s tímto substrátem (Simon) © Eliška Nejedlá 2011

OBR 21: substrát pro dorost starší (drcený bílý mramor) + srovnání s obyvatelem nádrže s tímto substrátem (Vorona) © Eliška Nejedlá 2011

OBR 22: substrát pro dospělé + srovnání s obyvatelem nádrže s tímto substrátem (Samuel) © Eliška Nejedlá 2011

U písků je důležité označení ŘÍČNÍ, znamená to, že je tento substrát vytěžen z řeky a tudíž mají kamínky působením proudu vody ohlazené hrany. To je velmi důležité, protože želvy občas kamínky žerou (ať už samovolně nebo je spolknou spolu s potravou) a ohlazené kamínky lépe projdou trávicím traktem. Proto není vhodné požívat akvarijní štěrk, který má ostřejší hrany a mohl by, při průchodu trávicím traktem, způsobit komplikace (Zusčáková, Z. 2011).

Hojně se prodává drcený bílý mramor – není prý vhodný pro ryby do akvárií, protože tvrdí vodu, ale pro želvy je přesně z tohoto důvodu vhodný. Je ale potřeba ho několikrát důkladně proprat, protože obsahuje hodně jemné drtě a prachu - a i po proprání velmi dlouho barví novou vodu do běla. Ale dá se pořídit i méně náročný materiál jako je hrubý barevný říční písek. A nešetřete s ním – želvy se stejně vždycky prohrabou až na sklo, ale mělo by jim to dát aspoň trochu práce.

Jemný písek či bahno - což jsou materiály, které by se klapavkám líbily nejvíce, protože se nejvíce blíží složení dna přírodních vodních ploch odkud tyto želvy pochází, jsou do domácího chovu krajně nevhodné. Asi byste želvu v příšerně kalné vodě ani viděli, podstatnější ale je, že v bahně dochází ke hnilobným procesům - takže by vám v pokoji brzy smrděla bažina. A co se týká pohodlnosti čištění takové nádrže... není asi třeba hovořit. Nicméně i z této představy se dá odnést jeden užitečný poznatek pro domácí chov - tyto želvy v přírodě žijí v bahně. Potravu tam hledají de-facto poslepu pomocí hmatových vousků. Není tedy třeba jim v domácím chovu za každou cenu udržovat průzračně čistou vodu. Tím nechci chovatele navádět k nepořádnosti! Je samozřejmě dobré a prospěšné, když želva žije v čistém prostředí, a každý chovatel by se měl snažit, aby v takovém prostředí své želvy choval. Není ale potřebná přílišná úzkostlivost - klapavky něco vydrží.

Zařízení

Zařízení, jak jsem zmínila výše, by mělo být členité nebo „víceúrovňové“ – tak, aby želva mohla být zcela ve vodě, z části ve vodě nebo zcela na suchu. Určitě tedy to chce zařídit aspoň jeden ostrov nad hladinou, ke kterému by měla vést rampa nebo jakési „schody“ z větších kamenů. Moje želvy rády spí s hlavou na souši – buď zpola ve vodě, nebo zcela na ostrově.

OBR 23: Samuel spící na ostrově © Eliška Nejedlá 2007

Tyto želvy dobře lezou – umí překonávat i krkolomné překážky, takže není nutné, aby rampa vedla až na ostrov v hladkém předělu. Musí být jen bezpečně zapřená a zdola zatížená, aby ji želvy neshodily. Rampa zároveň bude tvořit úlohu skrýše, pod kterou se klapavky budou rády uchylovat a vyhrabávat si pod ní „hnízdo“. I proto je třeba rampu zajistit, aby se nesesunula, až ji želvy podemelou. Klapavky hodně hrabou a ryjí v substrátu dna nádrže (v přírodě si tak hledají potravu) – takže všechno zařízení musí být v nádrži umístěno tak, aby při průzkumu dna na želvy nepopadalo. Mě se osvědčilo stavět zařízení z velkých plochých kamenů, které se dají hojně najít v řekách. Je třeba vybírat kameny bez ostrých hran, aby se o ně želvy neporanily. 

OBR 24: kameny sloužící jako zařízení dvou mých nádrží © Eliška Nejedlá 2011

Stavím tedy z kamenů buď ostrovy a rampy na ně, a nebo stolové skrýše (plochý kámen na dvou hranatých pilířích). Je důležité, aby se každá želva mohla ukrýt. Často se sice schovává více želv do jedné skrýše, ale např. jediná skrýš pro 4 želvy už je málo a vznikají potyčky. Chce to aspoň dvě.

OBR 25: stolová skrýš v nádrži pro mláďata © Eliška Nejedlá 2011

OBR 26: dvě stolové skrýše se společným středovým pilířem v nádrži pro dorost (Sedit, Saly) © Eliška Nejedlá 2012

Dalším zařízením vedle ostrovů a stolových skrýší, které se mi osvědčilo, jsou větší potopené nebo zpola potopené valouny. Zejména mláďata na ně velmi ráda šplhají a nadechují se na nich, využívají je jako ostrov, a nebo na jeho patě hrabou a vytváří si tak miskovitou jeskyňku z jedné strany balvanem krytou. Takové oblé valouny se dají zase najít v řekách a dá se na nich „nahnat“ i jistá estetičnost nádrže (když bude např. skvrnitý nebo s různými žilami apd.), protože jinak je zařízení pro želvy ryze účelové.

OBR 27: „okrasný“ valoun těsně pod hladinou a odpočívající mládě na něm (Sindička) © Eliška Nejedlá 2009

Další vhodnou a krásnou dekorací jsou akvarijní kořeny. S kořeny má bohaté zkušenosti Zuzana Zusčáková - dejme jí tedy slovo: "Klapavky nejsou želvy tzv.“volné vody“, raději se zdržují v mělčích vodách u břehů, kde je spleť kořenů a spadaných větví, které často trčí i nad hladinu. Tvoří zároveň úkryty i „můstky“ po kterých se želvy mohou pohybovat ode dna k hladině. Případně mohou sloužit pro vyhřívání a pobytu nad hladinou. Je potřeba pořizovat speciální kořeny pro akvária (mívají označení např. Driftwood nebo Mopani) a vyznačují se tím, že jsou těžké a neplavou (jsou vytěžené z vody a dlouhým pobytem ve vodě jejich dřevo ztěžklo a zhutnělo). Tyto kořeny mívají zajímavé tvary a jsou zároveň i velice dekorativní. Vybírejte takové kořeny, které jsou členitější nebo takové, které se dají položit tak, aby zároveň vykukovaly z vody a zároveň, a aby pod nimi byl prostor, který klapavkám poskytne úkryt. O části kořenů se želvy také rády drbou, takže když uvidíte hýbající se kořen a pod nějakou jeho částí divoce hrabající želvu, tak se neobávejte, většinou to není způsobeno tím, že by želva pod kořenem uvízla, ale nejspíš si jen drbe krunýř. Samozřejmě, stát se může teoreticky i to, že želva pod kořenem opravdu uvízne, proto ty členitější kořeny by měly být těžké jen tak, aby je želva nadzvedla (což pro ně ve vodě nebývá takový problém, protože mají celkem sílu). Nevýhoda akvarijních kořenů může být ta, že občas zbarvují vodu do hněda. Želvám toto vůbec nevadí, ale občas to kazí celkový estetický vzhled nádrže. Některé kořeny nebarví vůbec, některé jen chvíli a některé celé měsíce. Toto je trochu jediná „vada“ kořenů, ale pro jejich ostatní výborné vlastnosti kořeny v akvateráriích doporučuji, jako základní dekorační materiál. V některých specializovaných akvarijních potřebách se občas dají sehnat kořeny již vymáčené a nebarvící. Jako dekorace se tají použít i různé větve, ale ty ve vodě nemají takovou trvanlivost, jako z vody vytěžené, kořeny" (Zusčáková, Z. 2011).

Já používám kořeny hlavně pro mláďata a dorost. Můžu přispět dvěma postřehy k nevýhodám této dekorace: mě se na nadvodních částech kořenů tvoří bílá plíseň. Dá se sice snano kartáčkem odstranit, ale tvoří se opakovaně a je to otravné. Za další nevýhodu kořenů považuji to, že se špatně čistí - a v záhybech, kam se kartáčkem nedostanete, vzniká kompost odumřelého dřeva a mikroorganismů... Nicméně kořeny používám stejně - mláďata jimi prolézají a nachází v každém záhybu skrýš, nebo menším kořenem mohou snadno šibovat po celé nádrži a vyhrabávat si pod ním jeskyně.

OBR 28: kořeny jako skrýše pro mláďata © Eliška Nejedlá 2010

Zuzana dále doporučuje použití k dekoraci a výrobě úkrytů pravou korkovou kůru. Hezky vypadá, má členité tvary a želvám se po ní dobře leze. Malá potíž může být v tom, že plave. Po měsících až letech se nacucá vodou a plavat přestane, do té doby je ale třeba jí v nádrži připevnit - např. přivázat provázkem ke kořeni nebo kameni, nebo na ni připevnit přísavku a přichytit ke sklu. Já korkovou kůru nikdy nepoužila.

Pro dospělé a dospívající samice je nutné KLADIŠTĚ. U mě ho tvoří hranatý květináč plný písku asi o 1 cm vyšší, než je hladina vody. Dříve jsem používala běžný písek sebraný někde ze stavby, ale ten jednak dost špiní vodu, když ho želvy nanášejí do vody, a pak dost tvrdne do krust a hůř se v něm samici hrabe. Lépe se mi osvědčil jemný bílý akvarijní písek, který jsem zmínila výše. Květináč s pískem je umístěn v rohu nádrže a k jeho okraji vede rampa. Tvoří tedy druhý suchý ostrov, kam samozřejmě leze i samec. Ale samice tam navíc bez potíží může vyhrabat poměrně hlubokou jámu a naklást vejce. Myslím, že tohle řešení kladiště je lepší než písčitá „pláž“, protože moje Sabina hrabe hluboko a ukládá vajíčka většinou až skoro na dno. Samozřejmě to předpokládá, že si na písčitý ostrov před dobou kladení zvykne a pak tedy „ví“ kam jít. Proto je třeba dát kladiště do nádrže i dospívajícím želvám v dostatečném předstihu. Já dala Sabině kladiště když měla hmotnost 100 gramů, což bylo možná trochu předčasné, protože první vajíčko nakladla až když vážila 154 gramů, ale alespoň si na tento písčitý ostrov zvykla. Další mladé samice (Sindička a Vora) dostaly kladiště ve věku jednoho roku a 9 měsíců, kdy se jejich hmotnost pohybovala také okolo 100 gramů. Dostaly kladiště, byť zatím neměly samce. Nově příchozí dospělá samice Livie (140 gramová) dostala své kladiště ihned po příchodu.

OBR 29: kladiště v nádrži pro starší dorost – právě nově přidané - a Sindička v něm © Eliška Nejedlá 2011

Toto je samozřejmě řešení více méně provizorní - je to alternativa pro malé nádrže. Pokud byste zvolili pro chov klapavek obrovské, třeba třistalitrové emydárium, pak bude mít i kladiště zcela jinou úroveň - bude ho pravděpodobně tvořit oddělený suchý ostrov o šířce kratší stěny s pískem až na dno nádrže, dalšími dekoracemi a rostlinami - v takovém kladišti si pak může několik kladoucích samic udělat mejdan.

Topení

Slyšela jsem různé názory na topení klapavkám. Já ve většině nádrží po většinu roku topím na teplotu cca 25 stupňů. V létě topení vypínám, drží-li se teplota kolem téhle hodnoty. Pokud se rozhodnete klapavkám topit, potřebujete k zařízení nádrže ještě topení a to takové, aby ho nemohly želvy poškodit hrabáním. Musí být také vyrobeno na menší objem vody než akvarijní topítka. Na trhu je více firem a topítka určená do želvárií jsou zpravidla tak označena. U topítek je třeba dávat pozor na jednu důležitou věc: NESMÍ BĚŽET MIMO VODU - to se okamžitě přehřeje a zničí se. Chovatelka Zuzana Zusčáková topení u dospělých klapavek nepoužívá - tvrdí, že to v pokojové teplotě není třeba, nicméně v prostorách méně vytápěných to nutné je. Ideální teplotu pro klapavky uvádí v rozmezí 20 - 22 °C. Musíme mít ale na paměti, že želva je živočich poikilotermní, tedy "studenokrevný" - její teplota těla je zcela závislá na teplotě prostředí, neumí si teplo ve svém těle "vyrobit", jako savci. V teplejším prostředí mají tedy i želvy větší teplotu těla a jsou tedy aktivnější. Nicméně úměra tohoto jevu není přímá - nesmíme zase želvy uvařit. Příliš teplá voda se na želvách projevuje naopak apatií a širokým "zíváním". To jsem pozorovala kolem hodnoty 28°C. Nicméně při běžném "provozu" se moje želvy rády kolem topení zdržují a hřejí se.

OBR 30: topítko v nádrži pro mláďata (Vorona) © Eliška Nejedlá 2009

OBR 31: topítko v nádrži pro dorost (starší Vorona) © Eliška Nejedlá 2010

Osvětlení

Potřebují klapavky osvětlení? Ano. Klapavky, stejně jako ostatní živočichové chovaní v péči člověka, potřebují mít svůj biorytmus – tedy den a noc. Neznamená to ale, že budou v noci spát a ve dne aktivovat, jak bychom od nich třeba čekali. Pro mé klapavky je nejlepší doba k spánku tak od poledne do cca tří hodin, potom spí kolem desáté, kdy jim časovač vypne světlo, ale v noci, pokud vím, po nějaké době opět divoce aktivují. Sabina zase klade vejce výhradně v noci a i ostatní samice vyvíjejí hrabavou aktivitu v kladištích výhradně během nočních hodin. A to je ono – musí mít den a noc, aby v oněch dobách mohly vykazovat jim přirozené chování jako je spánek, krmení se, zkoumání, páření či kladení. Na nastavení tohoto biorytmu je zdaleka nejlepším nápadem časovač, na který můžete napojit veškerá osvětlení nádrží a nastavit ho nejlépe na 12 hodin světla. Já mám časovač nastaven od 10 do 22 hodin (abych mohla ráno spát, když to náhodou lze, a abych mohla za světla večer krmit až přijdu z práce).

Želvy tedy potřebují světlo. Ale není nutností osvětlení zářivkou, pokud umístíte nádrž na dostatečně světlé místo, kam dopadá běžné denní světlo. Ovšem pozor na parapety oken, do nichž praží sluníčko. Z vlastní nemilé zkušenosti vím, jak moc se dokáže voda v nádrži umístěné na slunném parapetu ohřát, i když je venku jen 15 °C – málem jsem takhle jednou uvařila žábu. Žáby tohle naštěstí berou docela statečně (žabí efekt každý zná), ale nevím nevím, jak by to vzala želva. Dalším rizikem je, že v zimě bude mít želva bez umělého osvětlení den mnohem kratší. A jak na to zareaguje chováním? Možná přestane žrát a bude se připravovat na zimování. Takže vám nastane starost o to, jak to provést – jak v zimě, v bytě vytopeném na 23 °C, zajistit želvě teplotu vody 15°C. Je totiž mnohem složitější nádrž ochladit než vytopit. A když se pak třeba rozhodnete pro zimování nebohé klapavky v nějakém sklepě, mějte na zřeteli všechna rizika s tím spojená (viz kapitola „O CHOVU – 5. O ZIMOVÁNÍ).

Takže z těchto všech úvah mi přijde prostě nejjednodušší koupit umělé osvětlení a připojit ho k časovači a tůdle! Topení (pokud ho u klapavek budete mít) musí být vyvedena do zásuvek nepodléhající časovači – termostatu nesvědčí časté vypínání a zapínání. A samozřejmě – i když je pod proudem pořád, tak pořád netopí.

Potřebuje klapavka UV lampu? Já myslím, že ne. Potřebnost UV záření v chovu plazů je diskutabilní. Bez diskusí je důležité pro denní pouštní a horské druhy ještěrů a želv. Pro noční a v podrostu žijící druhy je nepodstatné. A přitom i pro druhy, které UV záření potřebují, je nezbytná jen jedna jeho složka: UV-B, která je nutná pro tvorbu aktivního vitamínu D (tedy formy D3) a následný metabolismus vápníku. Pokud ale chovaní plazi přijímají dostatek tohoto vitamínu (již hotového D3) v potravě, je tímto zdroj UV záření plnohodnotně nahrazen. Faktem také je, že i kdyby klapavky měly nad sebou UV zářivku, pravděpodobně by ta zářivka spočívala na krycím skle, které přikrývá (alespoň z části) chovnou nádrž. A sklo valnou část UV paprsků odstíní. Takže si myslím, že pro klapavky UV zářivka nemá moc význam. Zaměřte se ale na to, aby klapavky skutečně dostávaly vitamín D3 v potravě. Granule značky Sera, které jim dávám já jako základní krmivo, vitamín D3 obsahují v dostatečném množství. Nejvýznamnějšími přírodními zdroji vitamínu D3 pro vodní želvy jsou pak mořské ryby a játra.

Toto je tedy můj názor na "úvéčko" pro klapavky. Setkala jsem se ale už s několika názory proti. Zuzana používá pro klapavky bodový zdroj UV. Žárovku směřuje částečně nad hladinu, částečně nad souš - takže zároveň ohřívá vodu i souš. Případně jí lze pověsit nad nějaký z vody trčící kořen nebo kámen. Klapavky se sice nesluní tak často, jako jiné vodní želvy, ale občas ven vylezou a rády se sluní právě na rozhraní vody a souše. Obliba slunění je u klapavek hodně individuální - některé to milují, jiné se nesluní za celý život.

Pokud bychom nepořizovali UV bodový zdroj kvůli slunění, je dobrý ještě kvůli jedné věci - a tou je hojení ran. Klapavky si často svými zrohovatělými zobáky v nádrži vyměňují názory - výsledkem mohou být drobné ranky a oděrky. Nebo se mohou takto poranit o ostré hrany kamenů apd. Pod UV lampou se všechno zázračně hojí a nehrozí nebezpečí infikování ran (Zusčáková, Z. 2012, Nejedlá, E. 2013). Tohle ale předpokládá, že klapavka milostivě pod tu lampu vyleze a bude se slunit. Ale jsou i klapavky, které se nesluní - a těm je pak lampa na nic - byť by jí zhojila rány:-)

Wattáž žárovky se obvykle volí mezi 40 - 60 W, do menších nádrží stačí i slabší. Vyzařování UV záření se vzdáleností velmi rychle klesá a voda ho odfiltruje ještě více. Aby bylo UV svícení účinné, je nutno pověsit žárovku poměrně nízko nad podklad, kde se mají želvy vyhřívat. Pověsíme ji do takové vzdálenosti, aby na vyhřívacím místě byla teplota 28 - 30 °C. Nad hladinu lze zavěsit i UVB zářivku (např. Replux, Reptistar, Repti Glo), ale aby to k něčemu bylo, nesmí spočívat na krycím skle, a pro výšku zavěšení platí to samé, jako pro bodovou žárovku (Zusčáková, Z. 2011).

Rostliny

Klasické akvarijní rostliny nemá cenu želvám do nádrže dávat. Rostliny, které zasadíte do substrátu dna, želvy vyryjí během několika minut. A plovoucí rostliny roztrhají hned po těch zasazených. A rozškubané listí se z nádrže špatně vybírá – je s tím práce. Občas ale dávám do nádrží snítku pokojové rostliny – scindapsusu nebo zelence - kterou trochu ponořím do vody jako do vázy.  Rostlina pak chvilku zdobí ostrov. Ale fakt jen chvilku. Nejpozději po pár dnech plave i tato snítka v kouscích po hladině. Ale aspoň poskytne želvám rostlinný doplněk stravy a trochu „práce“.

OBR 32: vodní rostliny v želváriu – toto je obrázek z prvního dne, kdy jsem si donesla Sabinu a Samuela. Rostliny jsou již vyrvané (byly původně zasazené v substrátu.) Den na to byly rostliny rozškubané. © Eliška Nejedlá 2007

Ale existují i rostliny, které jsou schopné přežít želví rabování a ty potom náramně zvednou celkový dojem z želví nádrže. Ale hlavní funkcí rostlin v akvateráriu není krása, kterou oplývají, ale schopnost odčerpávat přebytečné živiny, nastolit biologickou rovnováhu a tím déle udržet vyšší kvalitu vody. Do želvárií se dají k tomuto účelu doporučit dva druhy - trhutka plovoucí (Riccia fluitans), která vytváří submerzní (rostoucí ve vodě) i emerzní (rostoucí nad hladinou) formu. Každá forma vypadá trošku jinak, takže když na kořen čnící nad hladinu přechází emerzní forma a souvisle ho pokrývá, vypadá to velmi efektně. Další vhodnou rostlinou je okřehek menší (Lemna minor). Tvoří drobné zelené lístečky, které hustě pokrývají hladinu. S okřehkem se můžete setkat i u nás na rybnících, bažinách a stokách. Ale pozor na sběr rostlin z volné přírody - hrozí poměrně velká pravděpodobnost zavlečení parazitů! Pokud je akvaterárium dobře nasvícené, tak trhutka i okřehek velmi rychle rostou a brzy vytvoří na hladině i několika centimetrovou vrstvu - v tom případě je třeba přebytečné rostliny z vody pravidelně odebírat, aby se obyvatelé nádrží mohli bez potíží dostávat k hladině (Zusčáková, Z. 2011).

Na této adrese na mém kanálu na Youtube se můžete podívat na mé nádrže pro klapavky jak vypadaly před dvěma lety. Dnes jsou klapavky ve třech velkých nádržích, jedné střední a příležitostně (jak jsou mláďata) v dalších dvou malých. https://www.youtube.com/user/Halalela?blend=23&ob=5#p/u/0/OtG6PVWVOiQ

Filtrace

Když jsem si želvy pořídila, dala jsem jim do nádrže filtr, jako měly ryby. Tehdy to byl ten klasický molitanový filtr uvnitř s hadicí a vzduchovacím kamínkem. Želvy na něm často lehávaly – ale jen proto, že z něj šly bubliny. Později ale začaly molitan cupovat na kousky, takže jsem filtr okamžitě z nádrže vyndala a dlouho nepoužívala filtr u želv vůbec. Moje nádrže patří spíš k těm menším, takže jsem měla za to, že filtr nepotřebuji, protože by k prodloužení intervalu mezi čištěními stejně moc nepřispěl.

OBR 33: filtr v nádrži a Samuel na něm (čeká na bubliny) © Eliška Nejedlá 2007

Nicméně čištění je řehole. Takže přišel čas, kdy jsem opět začala prozkoumávat trh a hledat řešení i pro moje malá želvária. Nyní už několik let používám ve všech nádržích pro dospělé klapavky malé vnitřní filtry Repti Clear F150. A musím uznat, že pomáhají. O kolik prodloužily intervaly mezi čištěními, zatím nemám vyhodnoceno, ale i kdyby to nebylo zas tak mnoho, hlavní výhodou je, že vodu udržují čirou. "Houba" uvnitř filtru, která je osídlená bakteriemi provádějícími filtraci, je v tomto typu filtru dost malá, takže je třeba filtr častěji vypírat. Že už je čas, poznáte jednoduše - voda v nádrži se už skoro nehýbe a je zakalená. Vyčištění tohoto filtru trvá do 5 minut (vypnete ze zásuvky, rozeberete, properete houbu, vystříkáte motorek a vnitřní prostor, sestavíte a zase spustíte.) Vyčištěný filtr zase rychle rozhýbe vodu v nádrži a do několika hodin je opět čirá. Takový filtr by bylo dobré čistit každý týden - pak by asi intervaly mezi čištěními prodloužil významně. Nicméně člověk je od přírody tvor líný a zapomnětlivý, takže mě vždycky na potřebu propláchnutí filtru upozorní až ta zakalená voda v nádrži. I tak jsem si ale pomohla oproti stavu bez filtru.

Rozhodnete-li se pro vnitřní filtr, je ale potřeba dát velký pozor na jednu věc. Množí se mi smutné zprávy o tom, že se mladé klapavky utopily tím způsobem, že strčily hlavu do filtru a on je nasál. Klapavky jsou velice nenechavé a taková věc, jako filtr, je rozhodně nenechává chladnými - budou ho prozkoumávat. NASÁVACÍ OTVOR DO FILTRU proto NESMÍ MÍT PODOBNÝ PRŮMĚR JAKO HLAVA MALÉ KLAPAVKY! Nebezpečné je to hlavně u mláďat a dorostu.

I s vnitřními filtry je ale čištění nádrží pořád častější, než je mi příjemné. Je to tím, že moje nádrže jsou malé. Filtr - nefiltr, platí nepřímá úměra - čím je nádrž menší, tím je větší frekvence čištění. Tak to je. V tomto ohledu je jednoznačně lepší - pokud máte tu možnost - zvolit spíše velkou nádrž a pořídit k ní vnější filtraci (která se u malých objemů použít nedá). Vnější filtr je filtr, který vodu hadicí odvádí z nádrže do filtrační nádoby (umístěné nejlépe ve skříňce pod nádrží), tam voda projde několikastupňovou filtrací a druhou hadicí se vrací zpět. Nasávací košíček (který je třeba čas od času vyčistit) je umístěn dole u dna a vývod druhé hadice, která vrací vodu zpět, je naopak těsně pod hladinou, na rozhraní hladiny nebo nad ní. Proud vody tak čeří hladinu a zabraňuje vzniku bakteriálního zákalu. Filtrace pomocí venkovního filtru daleko účinnější, než může poskytnout jakýkoli vnitřní filtr - zajišťují ji hlavně denitrifikační bakterie, které vodu zbavují škodlivých látek. Tyto „dobré“ bakterie žijí ve filtrační nádobě v několika vrstvách různých filtračních substrátů v nesrovnatelně větším množství, než v malé "houbě" vnitřního filtru. Čím je tedy filtrační nádoba větší, tím je tam více bakterií a kvalita vody zůstává dlouhou dobu perfektní. Vnější filtr je docela drahá záležitost - nejmenší a nejlevnější (na 80 l objem) pořídíte zhruba za 1500 Kč, větší pak kolem 3000 Kč a výš - ale vyšší pořizovací náklady bohatě vynahradí následná časově mnohem méně náročná péče o akvaterárium. Čištění filtru provádíme obvykle jednou za několik měsíců. Čistíme, až když se průtok filtrem hodně sníží, protože každé čištění zničí většinu bakterií uvnitř filtru. Proto i k promývání filtračních substrátů používáme vlažnou, či odstátou vodu. Pro rychlejší následné osídlení filtru denitrifikačními bakteriemi, je vhodné používat přípravky k tomu určené např. Reptibioclear (bakterie v koncentrované podobě) a Bieonzym Z (směs enzymů pro zlepšení kvality vody). U želv se nemusíme bát filtraci předimenzovat, tedy použít silnější filtr, než pro jaký objem vody je výrobcem doporučen. Vodní želvy mají přece jen více odpadů, než rybky, zvláště pak, když jich je v akvateráriu více. (Zusčáková, Z. 2011, Nejedlá, E. 2013, 2017).

Enrichment

Přišla jsem ještě na další jednoduchý enrichment prostředí: když jsem do nádrže k dospělým přidala vzduchovací kámen, želvy se mohly zbláznit, aby obě mohly ležet v bublinách. A čím větší ty bubliny byly, tím lépe. Ležely tam pak celé hodiny jako v podvodní sprše a nechaly si bublinami masírovat těla. Samuelovu úžasnou podvodní sprchu z doby, kdy ještě želvy měly v nádrži filtr a neměly kladiště můžete shlédnout na mé stránce na youtube zde:

 https://www.youtube.com/watch?v=BThBvMp6mQ0.

Malé bublinky z běžného mini vzduchovacího kamínku je nechaly chladnými, ale když jsem jim do nádrže dala velikou vzduchovací kouli tvořící silný proud velkých bublin, byly jako u vytržení :-)

OBR 34: Samuel v bublinách 1 © Eliška Nejedlá 2009

OBR 35: Samuel v bublinách 2 © Eliška Nejedlá 2009

Zdroje informací pro článek:

moje poznatky z praxe

deníky chovu od roku 2007 do 2013

poznatky z praxe Zuzany Zusčákové

přednášky z předmětu Teraristika na České zemědělské univerzitě v Praze (více vyučujících) rok 2008

Klátil, L. (2004): Chováme terarijní zvířata, EPAVA, Olomouc, ISBN 80-86297-26-8

Zych, J. (2006): Želvy v přírodě a v péči člověka, Brázda, Praha, ISBN: 80-2090342-9

Zusčáková, Z. (2010 - 2012): články "Klapavka pižmová - ideální interiérová želva" pro časopis Planeta zvířat

Zdroje obrázků pro článek:

Vlastní fotodokumentace