Kyra

Ačkoli je tento web věnovaný klapavkám, připadalo by mi nespravedlivé a neuctivé nepředstavit Vám dalšího z mých milovaných želvích chovanců jen proto, že je jiného druhu. Víte, koho myslím? Už jsem tohoto chovance několikrát zmínila v textech…

Toto je Kyra:

Kyra krátce po příchodu domů © Eliška Nejedlá 2010

Je hrdou příslušnicí druhu želva řecká (Testudo graeca) jordánského poddruhu (T. graeca terrestris). Poznávacím znamením tohoto poddruhu je velká kulatá šupina na vrchu hlavy. Kyra ji má obzvlášť povedenou a nosí ji na hlavě jako korunku.

Pro samičku želvy řecké jsem vybrala řecké ženské jméno „Kyra“ , které znamená „jako slunce“. Neexistuje pro ni přiléhavější jméno.

Kyra se narodila začátkem listopadu roku 2008 jako vůbec první mládě chovné skupiny jordánských grek dovezených z Jordánska do české soukromé minizoo Zoopark Zájezd v roce 2004. Jsou jí tedy nyní 3 roky, ale na svůj věk už je parádně vzrostlá a pravidelná. Karapax (se zataženou hlavou) je dlouhý 16 cm, přes vyklenutí měří 18 cm na délku a 18 cm na šířku (měřeno mezi hranicemi s pastronem). U mě Kyra žije od podzimu roku 2010.

Ze začátku to bylo plaché zvířátko, které se zatahovalo do krunýře, když se na ní člověk jen podíval. Dnes je to neuvěřitelně milá, kontaktní a společenská želva, neustále hladová (chudinka), ačkoli se každý diví, že jí denně dávám hromadu krmení velkou jako ona sama. Za granulkou je schopná běžet přes půl pokoje a vyvinout nadželví rychlost. Naučila jsem jí parádně loudit a přitom dovede budit dojem, že vyleze z krunýře, podobně jako klapavky. Nechá se hladit na hlavičce, pod hrdlem i na nohách a chová se v klíně nebo venku mimo svou bedýnku naprosto uvolněně. Navíc z ní pomalu modeluji noční, nebo aspoň večerní zvíře, protože bych z ní neměla žádný užitek, kdyby vstávala v 6 ráno a chodila spát ve 4 odpoledne jako v zoo. Nyní vydrží tak do sedmi, pokud se nic neděje, ale když je v pokoji rušno (například sedím-li vedle její bedýnky u stolku s nějakou kamarádkou), vydrží klidně až do devíti. Natahuje se (z bedýnky na nás vidí) a loudí. Kdo by takové zvíře nemiloval?

Takto jsem jí vídala většinu času v zoo, odkud pochází. Spala (odhaduji) tak 23 hodin denně :-) © Eliška Nejedlá 2010

V bytě bydlí Kyra v bedýnce 52 x 52 cm velké a 20 cm vysoké vyrobené pro ni „na míru“ (po poradě s chovateli v zoo). Bedýnka je do tří čtvrtin přikryta sklem. V nepřikryté části v rohu má vyhřívací lampu, která praží na černou plochou břidlici, takže když se Kyra pod lampu nasune, hřeje se shora lampou a ze spoda kamenem. V druhém nepřikrytém rohu má krmící prkénko z omyvatelné desky, na kterou podávám krmení. Druhé sklo přikrývá nezakrytý prostor krom čtverce, kam se nahýbá lampa. Takže Kyra má ve svém obydlí pěkně teploučko.  Ještě je v bedýnce bouda, sloužící jako ložnice, a mělká kameninová miska na vodu (sloužící jako záchod nebo bazén, někdy možná i jako napajedlo). Kyru jsem přímo pít z misky ještě neviděla, ale v zoo jsem vídala suchozemské želvy z misky opravdu pít. Proto jí má i Kyra. Jako substrát používám směs písku a rašeliny. Občas (cca jednou za 14 dní) promnu veškerý substrát s vodou tak, abych vytvořila vlhkou sypkou, neprašnou hmotu. Ona pozvolna uschne a pak vlhčím substrát rozprašovačem na kytky, aby moc neprášil a Kyra nevdechovala tolik prachu. Není ale ve vlhku pořád. Jsou i dny, kdy je „na suchu“. Vždyť i v přírodě je někdy sucho a někdy prší.

Kyra ve své bedýnce s "letním" krmením (momentálně jetelové listí s roboranem) © Eliška Nejedlá 2011

Kyra ve své bedýnce se "zimním" krmením (pekingské zelí s mrkví, roboranem a senem) © Eliška Nejedlá 2011

Krmím ji převážně zeleným lupením nasbíraným venku, co nejdéle to jde. Používám hlavně pampeliškové listí, které má pro suchozemky prý nejpříznivější podíl živin a vlákniny. Také žluté pampeliškové květy baští. Dále jí dávám jitrocel kopinatý, jetel (listy i květy), štírovník,  vojtěšku, jahodové listí a mladou trávu. Přes zimu (zatím ji nezimuji) dostává hlavně pekingské zelí (opět z náhražek přírodního lupení nejlepší), doplňuji střídavě salátem obyčejným a ledovým, čekankou, mrkví, plátky celeru, občas kousky sherry rajčátka, kiwi či kuličkou hroznového vína. Krmení zpravidla sypu vitamino-minerálním doplňkem Roboran H. A stále mám zásobu stříhaného sena, které podávám v zimě smíchané s čerstvým krmením. Sem tam (když jsem třeba na pár dní pryč) Kyra dostane jen seno, které jí buď dám, než odjíždím (vydrží jí déle), nebo jí ho dá někdo, kdo je doma (v přírodě by taky neměla posvícení každý den). Minulou zimu jsem jí do jídelníčku přidala i kapustu, ale bylo mi řečeno, že krmení želv brukvovitými není vhodné z důvodu, že obsahují enzym, který ve větším množství způsobuje želvám zbytnění štítné žlázy. Takže jsem kapustu zase vyřadila. Přes letní sezónu Kyra s velkým gustem baští většinu nabízeného ovoce: borůvky, lesní jahůdky a maliny, kousky broskví, meruněk a švestek – a hlavně třešně (nejraději ty shnilé - když se pohybuje sama v zahradě, utíká honem pod třešeň a hledá). Když v létě brouzdala zahradou a lesíkem, co k zahradě přináleží, přistihla jsem jí dokonce pojídat měkké, zpola rozložené kusy dřeva. Asi si tím doplňuje nějaké prvky, které v zelenisku nenajde. No, proti gustu… Co jí ale nejede, jsou ředkvičkové klíčky nebo mungo výhonky a nemá ráda ani kadeřavou petržel (na ní se tváří vyloženě pohoršeně). Co ale naprosto miluje, jsou občasné doplňky živočišných bílkovin v podobě kousku kuřecího, hovězího nebo rybího masa, moučných červů nebo cvrčka. Dopřávám jí tento luxus fakt zřídka – možná tak jednou za 2 měsíce – protože se lehce může stát, že by si rychle navykla a dostala by z přebytku těchto bílkovin DNU nebo by neúměrně rostl krunýř a celá by se zkřivila.

Kyra v létě v zahradě © Eliška Nejedlá 2011

Jako úplatek, učební pomůcku a poslední záchranu pro dobu, kdy musí krmit někdo jiný (kdo neholduje sbírání bylin) mám pro Kyru granule značky Sera, typ Raffy Vital. Ty baští s velkým nadšením a baští také všechny typy granulí, které používám pro klapavky. Ty mají ale mnohem větší podíl masitých komponent, takže je Kyře dávám opět jen velmi omezeně. Zato klapavkám se snažím do jídelníčku propašovat víc těch Kyřiných granulí – klapavky jsou s rostlinnými doplňky na štíru.

Kyra v koupeli (zde hezky vyniká její barva) © Eliška Nejedlá 2011

Kyra spící doma © Eliška Nejedlá 2011

V chovu suchozemských želv jsem začátečníkem, takže v následující diskusi přivítám všechny Vaše příspěvky. Dělám-li něco nesprávně, nebo mohla bych-li to dělat lépe, prosím napište. Podělte se se mnou se svými zkušenostmi, ať mě Kyra přežije! (Jordánky prý mohou při správné péči žít až sto let.)

***

 

Toť zápis z roku 2011.

Nyní máme rok 2016 a leccos změnilo, ale něco zase ne. Kyra se má pořád dobře a je spokojená jako želvička. A nebo aspoň tak, jak by želvička měla být spokojena. To se nezměnilo. Stále škubu listí, kde se dá, a na každém výletě místo po místních pamětihodnostech koukám po šťavnatých pampeliškových lupenech. Abych na Kyru na chvíli zapomněla, a nevyhlížela pořád listí, musím utéct na loď… nejlépe na moře (což se mi tedy ještě nepoštěstilo), ale stačilo i Lipno. Jinak je ale Kyra stálicí v mém životě – tou, která na vás vždycky čeká doma, ať jste zrovna doma kdekoli.

Moje stálice v létě v zahradě © Eliška Nejedlá 2016

Od jara do podzimu se snažím, aby byla co nejvíce venku – o víkendech jezdíme na chatu, kde běhá po velké zahradě volně, jen ovázána mašlí, aby byla v louce vidět, a táhnoucí za sebou pestrobarevný špagát, abychom ji večer našli, i když se zahrabe do kupky sena nebo zaleze do křoví. Je to ale zlatíčko. Má pár oblíbených míst, kam se stále vrací – pod třešeň, kde hledá spadané plody, ke dřevníku, kde hrabe v pilinách a baští ty shnilé, do ohniště lízat popel, pod rybízový keř, kde v báječném drnu trávy ráda kempí, do jeskyně pod trs levandule nebo pod kůlnu, kde tráví čas v těch největších vedrech. Buď tam a nebo se chodí ochlazovat pod terasu na betonový dvoreček. A to jí pak nosím listí, protože se odtamtud obvykle nechce hnout. I když mi Kyra v zahradě někdy na celý den zmizí, stačí obejít tato její oblíbená místa a na některém jí zpravidla najdu. Večer jí odnáším do její malé venkovní ohrady, kde spí potom pod těžkým dřevěným krytem odolným proti psímu hrabání (empiricky ověřeno). Je tam na noc a na dopoledne, než vstanu a zase ji propustím s mašlí do divočiny velké zahrady.

Kyra dopoledne v ohradě s "protipsím" krytem © Eliška Nejedlá 2014

Kyra s mašlí v divočině... © Eliška Nejedlá 2013

... a na betonovém dvorečku © Eliška Nejedlá 2014

Letní radovánky © Eliška Nejedlá 2013 a 2014

Když je o všedních dnech hezky, tak chodím s Kyrou po práci ven na palouk, kde se může popásat a probíhat. Já tam obyčejně vleže relaxuji při střídavém čtení a zírání na spokojeně šmejdící želvu. A pak chodí Kyra sem tam i na dočasné pobyty do výběhu ke kamarádce Markétě, kde si  spolu s jejími želvími chovanci užívá celé dny slunění, koupání, hrabání, honění a žebrání pochutin na dětech a jiných příchozích do výběhu. Je to takové odkladiště, když musíte nedej bože vyjet na dovolenou bez želvy, nebo když se vám přes léto nakupí víkendové akce a víte, že několik týdnů nebohou krunýřovku nemůžete vzít s sebou. Jsem ráda, že v takových případech máme k dispozici supr výběh s želvyvzdorným hrazením a s dohledem, kde je Kyra vždy vítána.

Kyra v "odkládacím" výběhu - pere se s rezidentem jménem "Šesták" o okurkovou pochutinu © Markéta Kárová 2014

Pár věcí se ale přecijen od posledního zápisu změnilo. Předně jsem od zimy 2013 začala Kyru zimovat. Začala si o to už říkat sníženou aktivitou na podzim. Navíc jsem jí seznala dostatečně způsobilou pro toto riskantní opatření, na které jsou ovšem tyto želvy přírodou udělané a které jim značně prodlužuje život. Kyra zkrátka byla už dostatečně stará a vzrostlá a měla dostatečnou kondici na to, abych se nemusela bát, že by se mi během zimování vydala z tělesných rezerv. Zároveň jsem měla (a dodnes mám) možnot vhodného a osvědčeného zimovacího prostoru – a to díky kamarádce Markétě, která tam také své želvy zimuje. Věděla jsem tedy, že tento její sklípek je bezpečný, drží i přes tuhou zimu stálou teplotu okolo 5 – 8 °C, neprosakuje tam voda a její způsoby zatížení zimovacích terárií jsou zaručené – k želvám se nedostanou žádní nezvaní hlodavci. Takže 03. 11. 2013 Kyra poprvé zalehla do tohoto sklípku spolu s dalšími želvími kolegy. Od té doby zimuje každoročně. První rok hibernovala 123 dní, další rok 125 dní a zatím poslední rok zimovala 129 dní ve sklípku, ale ještě před zazimováním to zalomila už doma – převážela jsem jí už „tuhou“. Letos začátkem listopadu zazimovala už po čtvrté. A najetím na cyklus aktivity a hibernace se, jak to bývá, nastartoval i pohlavní cyklus. Ale to předbíhám.

Další velkou změnou je zlepšení jejích chovných podmínek. Bedýnka, která pro ni byla vyrobena, se časem stala nedostatečnou, neboť Kyra své rozměry, jako každý slušný živočich, zvětšovala. Když už potom dokázala zaklesnout přední nohy za hranu bedýnky a takhle viset, popř. se utrhnout a svalit na záda, odkud se nemohla otočit, naznala jsem, že je čas přemýšlet o něčem větším a vhodnějším. A příležitost přišla sama, když jeden bývalý kolega nabízel za odvoz obří terárium po svých dvou želvách, které z něj přestěhoval do výběhu u nového domu. Zmíněné obří terárium putovalo tedy ke mně a od 14. 03. 2014 slouží Kyře. Ta si velmi rychle zvykla na jeho výhody – především na to, že sklo je průhledné a tedy vidí ven a může se účastnit  dění v pokoji. Teď už před tou želvou fakt nic neutajím. Jak mě zahlédne, když se připlížím domů, tak se hlásí o pozornost. Také okamžitě obsadila patro – tedy druhou podlážku nad dnem terária, ke které jsem jí ze dřeva vyrobila rampu se schůdky. Na této pozorovatelně má nyní nové vyhřívací stanoviště, odkud je báječný rozhled po celém pokoji a hned vedle omyvatelné krmící prkénko, kde se denně samo objevuje čerstvé lupení. A kdyby tam náhodou zrovna nebylo (třeba že bychom s partnerem ještě spali), nevadí. Kyra totiž brzy po příchodu do nového terária zjistila, že když bude mlátit krunýřem o skleněné stěny tohoto zařízení, tak to vydává neodolatelně pronikavé rány, mnohem lepší, než v bývalé dřevěné bedýnce. Takové rány by probudily i mrtvolu, takže i mě vymrští z postele a hned spěchám želvě dodat, po čem touží, abych tuto signalizaci nespokojenosti vypnula. No a schůdky potom používá i jako skvělou skluzavku. Její velice oblíbenou kratochvílí se stalo lození po schůdkách nahoru a klouzání se po plastronu s nohama nahoře zase dolů. A takhle několikrát za sebou. Nejlepší to je samozřejmě v době, kdy na ní někdo může koukat (i když asi to dělá i když nejsme doma). Nicméně i tímto způsobem si ráda získává pozornost. Funguje to, neboť želva svištící dolů po dřevěných schůdkách vydává podobný rachot jako vlaková souprava. Také je fajn zvedání rampy se schůdky pomocí buldozérování karapaxem a její následné vyháknutí z horní podlážky. A když je tohle hotovo, pak je tu ještě spací boudička, která se dá otočit na střechu a umístit do betonové misky s vodou. Myslím, že Kyru to v novém bydlení opravdu baví.

Kyřino nové terárium (půlka) ještě před tím, než do něj byla poprvé vsazena a obrátila ho vzhůru nohama. Miska na vodu byla zakrátko přemístěna na bezpečnější místo na dolní palubu a místo ní nahoru přemístěno lehké krmící prkénko. Přecijen padající kus betonu by mohl sklu ublížit... © Eliška Nejedlá 2014

Kyra se ráno vybagrovává ze svého nočního pelechu. Hřeje mě u srdce zjištění, že po ránu vypadá podobně, jako my všichni. © Eliška Nejedlá 2015

A tady je ten zázrak, o kterém jsem mluvila - čerstvá snídaně na krmícím prkénku © Eliška Nejedlá 2016

Do nového terária dostala i UV lampu, takže nyní se může vyvalovat pod dvěma lampama – tepelnou a UV – a spokojeně a především zcela správně a v dostatečném množství metabolizovat vápník...

...což se dělá takto © Eliška Nejedlá 2016

01. 09. 2015 jsem v teráriu objevila první Kyřinu snůšku v životě. Byla to 4 vajíčka a byla precizně zahrabaná v substrátu doma v teráriu. A to i navzdory faktu, že poměrně dlouhou dobu předtím pobývala Kyra různě po venku – ve výběhu u Markéty s dalšími želvami, nebo u nás na chatě na velké zahradě. Vejce mohla naklást kamkoli a nikdy jsem je nemusela najít. Ale nakladla je, jakmile se vrátila domů – pěkně pod rampu do terária. Samozřejmě nebyla oplozená, ale o to tentokrát ještě nešlo. Měla jsem velkou radost, že se tedy jako samice nastartovala a že to napoprvé takhle pěkně zvládla. Vejce svědomitě zahrabala a nezničila, i když s nimi několik dní musela být v teráriu, než jsem je náhodou našla. Musela tedy vědět, kam je dala, a to místo chránit. Po tomto zjištění bylo jasné, že Kyra je ve svých šesti letech a deseti měsících už schopna se rozmnožit a že ji tedy příští rok zkusím spojit s Markétiným samcem a odchovat mláďata.

Kyřina první snůška z roku 2015. Neoplozená. © Eliška Nejedlá 2015

Na podzim toho roku (2015) se ale mohlo všecko zhatit, protože Kyra onemocněla rýmou a brala kapky. Její kondice se prudce zhoršila, takže to vypadalo, že nepůjde zimovat. Nicméně když se trochu zlepšila, tak doma zakempila a už nevylézala, takže jsem ji odvezla k Markétě a po postupném snížení teploty (přes garáž) jsme ji daly spát do zimovacího sklípku. Průběžné kontroly neukázaly žádné prudké hubnutí, nos byl suchý, takže nakonec spala obvyklou dobu. Na jaře se probudila bez rýmy, plná energie a celá nažhavená na námluvy.

12. 04. 2016 jsem u ní poprvé viděla, jak fungují „hormony zamilovanosti“. Potkala na obvyklé vycházce na palouku samce, který byl mnohem menší než ona a ještě zcela cizího druhu, ale nestydatě se mu nabízela, otáčela se k němu ocáskem, vlhčila si kloaku, otírala se o něj. On byl z tohoto zájmu celý pryč a hned se ze všech svých sil snažil plnit svou samčí povinnost. Nicméně jeho nadšení jsem musela krutě překazit, neboť on Kyry nebyl hoden (ani Kyra jeho). Přecijen mezidruhové křížení není dobrý nápad. Ale tato schůzka s prubířem mi ukázala, že Kyra se chce pářit a to HNED, takže jsem s ní okamžitě zamířila k Markétě, která má grečího samce jménem Arnošt. Pustily jsme je k sobě a nadšeně sledovaly přírodní pochody.  Páření proběhlo k všeobecné spokojenosti – Kyra i Arnost byli nadšeni, stejně jako já s Markétou, která tímto získala možnost odchovat od svého milovaného Arnošta, kterého má od dětských let, první mládě. Napjatě jsme čekaly, co bude dál a sledovaly každý Kyřin pohyb – jestli třeba nepřipomíná hrabání hnízda…

V květnu 2016 byla Kyra u Markéty ve výběhu, protože my s partnerem odjeli na dovolenou do Norska. A tam mi 23. 05. 2016 přišla vtipná SMS: „Až dojedete, máte u mě omeletu. Kyra právě nakladla 7 vajec.“

Nádherné fotografie Kyřina kladení mám díky Markétě. Celkem jich udělala asi 70. Z jejich rychlého promítnutí za sebou by vznikl film :-) Vybírám sem jen tři (asi) nejzajímavější:

Do pečlivě vyhloubeného hnízda Kyra klade první vajíčko... © Markéta Kárová 2016

... konečně poslední vejce... © Markéta Kárová 2016

...a teď pěčlivě zahrabat © Markéta Kárová 2016

Kyřina vejce samozřejmě neskončila na pánvi, ale v inkubátoru. A hned jsme si do diářů významně vypsaly všechny termíny prosvěcovacích kontrol a na dobu líhnutí naplánovaly, kdo jak bude hlídat. A to jsme ještě ani nevěděly, zda se to skutečně zdařilo a vejce jsou oplozená. První prosvícení bylo 09. 06. 2016 a přineslo optimistický nález – v pěti vejcích se vyvíjel život. Zatím jsme viděly žilky formující se do obrazců. V inkubátoru jsme měly svátost.

Kyra však ještě neřekla poslední slovo. Já byla ohromená, že letos nakladla rovnou sedm vajec, když loni dala v první snůšce čtyři. Už tak mi přišlo, že se překonala a vůbec mě nenapadlo, že by mohla dát víc. Proto když 19. 06. 2016 začala na chatě v zahradě zuřivě pobíhat a obracet drny, místo aby poklidně spásala lupení, nepřikládala jsem tomu ten správný význam. Až teprve když vězela celou zádí v pořádném kráteru a zadníma nohama pečlivě kontrolovala tvar a hloubku jámy, došlo mi, že se asi chystá ke druhé snůšce. A opravdu. Další čtyři vajíčka byla za chvíli na světě. Ještě, že jsem se koukala, protože hnízdo bylo potom opět velice pečlivě zahrabáno a přikryto dokonce i tou vyhrabanou trávou, takže nechytit ji při činu, nikdy bych vejce neobjevila. Místo bylo dokonale zamaskováno. Takhle jsem ale po Kyřině odchodu vajíčka opatrně vyhrabala a mazala s nimi opět k Markétě do inkubátoru.

Mezitím Kyra zaznamenala další zdravotní problém – objevila se u ní červí invaze. Není to naštěstí nic neobvyklého, ani vážného, pokud se to tedy nenechá jen tak. Je to prostě tím, jak stále pobíhá někde po venku a baští, na co přijde – i to, co už z nějakého zvířátka vyšlo. Po dohodě s veterinářkou jsme nasadili všem želvám z výběhu odčervovací pastu. První dávku hned, druhou za 14 dní. Červi pomřeli, želvy je vyloučily a hotovo. Po druhém odčervení jsem ještě důkladně vyčistila a vydezinfikovala terárium a všechno jeho zařízení a kompletně vyměnila substrát.

První prázdninový den bylo druhé prosvěcování vajec. Z první snůšky pokračovalo ve vývoji pět vajíček, ve druhé se ale stále nic nedělo. Pokud by byla oplozená, už by se tam touto dobou něco mělo začít dít. Ale naději jsme ještě neztrácely a všechna vejce hrdinně inkubovaly dál. Ale ani 11. 07. ve druhé snůšce nebyla patrná ani stopa žilky. Už de-facto bylo jasné, že snůška je neoplozená a zůstane prázdná, ale stejně jsme ji stále inkubovaly a doufaly. Zlikvidovaly jsme ji až 49. den inkubace, kdy byla při třetím prosvícení stále beze změny.

Zato v první snůšce se děly věci. Při každém prosvícení jsme úzkostlivě kontrolovaly embrya, poté plody. Sledovaly jsme malinkaté želvičky uvnitř vejce, jak se tam pohybovaly, a málem jsme se nad nimi rozplynuly něhou. Až konečně nadešel den D a jedno mládě se začalo klubat. Sotva mělo 26. 07. 2016 první dirku, dostalo jméno. Ale radovaly jsme se předčasně. Druhý den ráno mládě ve vejci umřelo. Považovala jsem to za špatné znamení a přestala doufat ve zdravá mláďata. Takový úhyn jsem viděla už několikrát u klapavek. A skoro vždy padla potom celá snůška. Napjatě jsme čekaly, co bude. A nečekaly jsme dlouho. Ještě tentýž den večer se objevily dirky v dalších dvou vejcích a v nich dýchající nosy! Umíte si možná představit nedočkavé napětí a nutkavé nadšení, které se ze všech sil snažíte potlačit, protože víte, jak dopadlo to první mládě, a že když máte díru a nos, neznamená to ještě, že budete mít i živou želvu.

Dalšímu mláděti ale štěstí přálo a tak 28. 07. 2016 v 6.30 opustilo své vejce první Kyřino mládě. Dostalo po zralé úvaze jméno Kamba. A bylo rozhodnuto, že toto první želvě patří mně, tedy k matce Kyře.

Kamba právě opouští svou kolébku života. První Kyřino mládě je na světě :-) © Markéta Kárová 2016

Další mimčo, které se vyklube, bude patřit k otci, tedy mé milé a obětavé kamarádce Markétě. Modlila jsem se, aby to i druhé špuntě dalo. A štěstí vydrželo a popřálo života i druhému mláděti, které bylo na cestě, takže se 28. 07. 2016 odpoledne vylouplo druhé nádherné Kyřino a Arnoštovo mládě.

Klubající se 2. mládě Kyry a Arnošta © Markéta Kárová 2016

Markéta a její dvě holky ale mají zvláštní zálibu v pojmenovávání želv podle jídla, a tak když došlo na pojmenování druhého mláděte, což bylo v jejich režii jen s tím omezením, že jméno má začínat na slabiku „KA-„ (jako Kyra – Arnošt), tak chudák mládě vyfasovalo jméno Karamela. Uznejte, že vedle tohohle jména jsem opravdu nemusela brát zřetel na stížnosti zmíněných dětí, proč jsem to své první mládě pojmenovala „jako ňákou vopici“. Je to velká věda, pojmenovat slušně želvu, která by vás měla přežít. O mě se ale aspoň nebude říkat, že mě přežil nějaký bonbon.

V současné době tedy Kyra má dvě krásná zdravá mláďata, z nichž jedno bydlí s náma. Kambu, Kyřino první mládě, nikomu nedáme. Bude dalším objektem mého (ne)profesionálního zájmu. Zároveň také můžeme s Markétou srovnávat růst a vývoj dvou sourozenců ze snůšky ve dvou odlišných prostředích a chovatelských podmínkách. Na to jsem obzvlášť zvědavá – poznáme na želvatech po čase nějaký rozdíl?

Kamba (vlevo) a Karamela (vpravo). První dvě mláďata Kyry a Arnošta z roku 2016. Zde krátce po vylíhnutí. © Markéta Kárová 2016

První dvě mláďata Kyry a Arnošta z roku 2016 - pravděpodobně kluci. Kambi (vlevo) a Karamel (vpravo) ve věku 9 měsíců. Už jich je plná dlaň. © Markéta Kárová 2017

Kamba a Karamela jsou jediná dvě mláďata, která v roce 2016 přišla na svět. Kyra nakladla v tomto roce celkem 11 vajíček, dvě ze sedmi v první snůšce nebyla vůbec oplozená, pět se vyvíjelo. Jedno mládě se klubat začalo, ale umřelo, pak se vylíhla Kamba a Karamela a dvě poslední mláďata se líhnout vůbec nezačala – asi ve vajíčkách také umřela. Druhá snůška o 4 vejcích se vyvíjet vůbec nezačala. Na první rok, kdy se Kyra pářila, však dvě zdravá mláďata považuji za obrovský úspěch. Kyře je nyní 8 let, takže by se dalo říct, že má svá první mláďata v rané pubertě. Pokud se nestane nějaká katastrofa, tak přijdou další mláďata a pak další a další. A ta další potom pravděpodobně najdete v nabídce nového sesterského webu www.spokojena-zelva.cz. A budu doufat, že i ona, stejně jako moje četná klapavčata, najdou mezi vámi nové domovy.

Mamka Kyra s Kambou, svým prvním mládětem © Eliška Nejedlá 2016


Diskusní téma: Kyra a chov želvy řecké

Datum: 25.08.2012

Vložil: ilča

Titulek: dodatek

ještě jen k mému předešlému příspěvku přidávám svojí adresu pro případ že by se někdo chtěl podělit o krásné chvíle se svojí želvičkou. Homik.ilona@seznam.cz

Odpovědět

—————

Datum: 25.08.2012

Vložil: ilča

Titulek: jsem nadšená

Je pozdě večer a já si tak pročítám vše o želvách, želvičkách a želvíkách.. Narazila jsem na váš krásný článek a při tom koukám na svoje želví miminko Žolí, jméno jsem z ničeho nic vymyslela jako v karách výhru-Žolíka- ano má Žolí je mou velkou výhrou a představa že jí ráno než odejdu do práce nedám pusu a nepřitulim je nepředstavitelná. Když mě vidí tak se neodtrhne od skla a ví že jí vezmu do dlaně a dostane jaký koliv kousek ovoce co je momentálně k mání a já jí při tom zahrnu "oční" láskou..je jako každé mimino, měří sice jen přes krunýř 7 centimetrů ale už teď já i mí synové jí máme jako součást naší rodinky. A tak ještě jednou děkuji za krásné věty o vaší želvičce, při čtení mě oči zalily slzy a kdyby má Žolí nespala tak bych jí hned nechala zahřát v dlani, co tak miluje.. děkuji I.

Odpovědět

—————


Přidat nový příspěvek