Příběh prvního mláděte

V jednom písku

jednoho odpoledne

skořápka vejce

náhle se sama zvedne.

 

A v další chvíli -

no to je nadělení -

ve vejci něco bylo,

ale už tam není.

 

 Z vajíčka

vylezla želvička

a nevíš,

jestli je to Sindibád,

nebo snad Sindička.

 

Vylezla jako sen

na světlo ven.

 

(Toto je písnička, kterou pro mě složil Laeg Mortemir, když se mi vyklubalo první mládě. Docela jasně vystihuje mé první pocity při tomto "nadělení".)

 

Příběh prvního mláděte začal sám od sebe na jaře roku 2009. Sabina mi začala klást vajíčka a já se učila, co s nimi mám dělat. Ukládala jsem je do písku a zase vyndavala, když želvy písek vytopily. Nakonec jsem kladiště v létě roku 2009 celé zabalila do pytlíku a převezla (za vydatného drncání) na chatu spolu se Sabinou a Samuelem, aby jim v nádrži na chatě sloužilo jako doma. Na chatě želvy kladiště opět vytopily a vajíčka byla opět vyhrabána, strávila venku dva dny, než písek uschl na slunci a než jsem je zase zahrabala – naštěstí těsně pod povrch písku. Netušila jsem totiž, že vajíčka mohou být oplozená a že veškerou moji ne příliš jemnou manipulaci přežije jeden zárodeček, že se také vyvine a bude chtít dokonce zaujmout své místo na světle. Proto mě stihl šok, když jsem navečer 3. 9. 2009 jukla do nádrže a objevila tohle:

OBR 91: noha čouhající z písku kladiště © Eliška Nejedlá 2009

Netušíc, co mám s tímto nálezem dělat, honem jsem vejce vyhrabala a snažila se pochopit, co vidím:

OBR 92: želví rébus © Eliška Nejedlá 2009

To bylo poprvé, co jsem viděla ve vejci složenou želvu. Jak často dnes vídám tento jev doma i v práci! A pokaždé mi to připadá jako zázrak.

Vejce se želvičkou jsem tedy položila na povrch písku do kladiště a honem přemýšlela co dál. Přidala jsem mu miniaturní nádržku s vodou – víčko od vnitřního kindervajíčka – a v rohu kladiště jsem mu s dřevotřískových destiček vyrobila domeček. Pak jsem telefonovala všem možným lidem – někomu jsem nadšeně oznamovala, že se klube želvě, od jiných – povolanějších lidí – např. ze zoo – jsem chtěla vědět, co s ním mám dělat – zda mu pomoct ven nebo ne, kam ho mám pak dát a kdy a čím krmit, v jaké má být teplotě atd… nevěděla jsem zhola nic a měla jsem najednou za miniaturního tvorečka pocit obrovské zodpovědnosti.

Zbylo mi akorát tolik duchapřítomnosti, abych popadla foťák a začala natáčet a fotit. Ale především jsem se dívala. Nemohla jsem spustit oči ze zázraku, který se mi odehrával před očima. O tom, jak se mládě klubalo, jsem psala už v předchozí kapitole „O ODCHOVU“ – o mávání, točení a převracení… Zde, na mém kanálu na Youtube se můžete podívat na tři videa, jak se první mládě klubalo. Toto je odkaz na první z nich, ostatní najdete pak snadno:

https://www.youtube.com/user/Halalela?blend=23&ob=5#p/u/3/oFM_OBhPWrQ

Začátek klubání (nohu trčící z vejce) jsem zaznamenala v 3. 9. 2009 18.20 hodin. Úplné vyklubání nastalo v 0.30 hodin 4. 9. 2009. První mládě se tedy klubalo 6 hodin a 10 minut. Jak jsem později zjistila, tento čas vyloupnutí se na svět patří mezi ty kratší. Docela dlouho si mládě nemohlo uvolnit z vajíčka zadní část těla, až zahlédlo bazének z víčka od kindervajíčka, doručkovalo k němu a zarazilo hranu vejce za hranu bazénku. Pak se mu konečně podařilo vyklouznout z vejce po hlavě rovnou do bazénku. A já málem vylétla z kůže, protože mě hned napadlo, že se mládě v té miniloužičce, kde vězí hlavou dolů, utopí. Ale nestalo se tak – mláďata jsou samostatná a o dost šikovnější, než by člověk čekal. Mládě z víčka za okamžik vyvrávoralo (jen co ovládlo všechny nohy) a začalo živě zkoumat okolí.

OBR 93 : klubající se první mládě poprvé © Eliška Nejedlá 2009

OBR 94: klubající se první mládě podruhé © Eliška Nejedlá 2009

OBR 95: právě vyloupnuté první mládě © Eliška Nejedlá 2009

OBR 96: právě vyloupnuté první mládě s vaječným zubem © Eliška Nejedlá 2009

Takže kde se vzala, tu se vzala, byla tu nová miniaturní želvička. A já nevěděla, co s ní. Nejprve jsem myslela, že ji nechám vegetit na suchu v kladišti, kam jsem zamezila vstup dospělým. Udělala jsem z dalších dřevotřískových destiček stěny, aby mládě nemohlo z kladiště utéct do nádrže k rodičům. A poučila jsem se záhy o několika věcech: mládě se prodere všude. Z malé škvíry si udělá velkou a poklouzne kam chce. Takže jsem druhý den s hrůzou objevila mládě v nádrži na hlavě Samuela. Divila jsem se, že ještě žije, ale po chvilce sledování jsem se uklidnila a musela opět v duchu smeknout před geniálností přírody. Mládě dokonale plavalo – bez sebemenší námahy se dostávalo na hladinu. A i když plavalo otci přímo před nosem, Samuel mládě ignoroval – nepovažoval ho za krmení a ani v nejmenším mu neublížil. Nicméně voda byla špinavá a pupík mláděte ne zcela zacelený, takže jsem mládě přecijen z nádrže odchytila. A vrátila ho do kladiště. O pár hodin později bylo kladiště opět prázdné. Hledala jsem v nádrži, ale tentokrát tam byli jen rodiče. Mládě jsem objevila po delším hledání cca 2 cm hluboko zahrabané v písku kladiště! A opět jsem si nadávala do blbců – vždyt´se tam mohlo udusit! Nebo nemohlo? OK. Změna přístupu: zařídila jsem mláděti mininádržku s rovným dnem (bez substrátu), kam jsem nalila cca 1 cm vody. Dala jsem mu tam kámen, aby mohlo vylézt. Ale mládě vypadalo, že by se raději někam schovalo – stále se choulilo do rohu nádržky ke kameni. Takže opět vylepšení: šla jsem na sběr kamínků, které se po stranách svažují, ale na jejichž nejvyšší stranu se dá položit „kámen přes“ a vytvořit tak stolová skrýš. Nalezené kamínky jsem pak vydrhla a vyvařila a mláděti vytvořila v nádržce takovouto skrýš. To bylo přesně to, co mládě potřebovalo. Okamžitě obsadilo jeskyňku a trávilo tam většinu času ve svých prvních dnech – a z bezpečí své jeskyňky jen vykukovalo ven.

OBR 97: první mládě koukající z jeskyňky © Eliška Nejedlá 2009

Také jsem vymýšlela, jak ohřát mláděti vodu v nádržce na 25 °C (jako mají dospělí). Postavila jsem tedy nad nádržku lampu a „hrála si“ s její výškou, dokud jsem neobjevila vzdálenost, ze které žárovka ohřeje vodu na 25 °C a ne víc. Tou jsem pak svítila mláděti přes den. Ale v noci mu teplota klesla na 19 °C. Nějak zvlášť jsem to neřešila, protože jeden chovatel, kterého jsem žádala o radu, se zmínil o značné odolnosti klapavčích mláďat a o tom, že on jim vlastně netopí vůbec…

OBR 98: první mládě ve své mininádržce vytopené na 25 °C © Eliška Nejedlá 2009

OBR 99: pár dní staré první mládě ve své mininádržce © Eliška Nejedlá 2009

OBR 100: první mládě pár dní staré - a už takový vyzývavý pohled © Eliška Nejedlá 2009

Ubytování zařízeno – a mládě s ním vypadá spokojeno. Nyní nastala starost o jeho krmení. Zkoušela jsem první dva dny červenou rozmočenou granuli Raffy m (pro dospělé), ale mládě si jí ani nevšimlo. Pak mi chápavý a sdílný chovatel, na kterého mi sehnal telefon můj přítel, poradil, abych zkusila červené patentky – že je to prý stimulující krmivo, na kterém se mláďata často rozkrmí. Rovněž mi sdělil, že mládě nebude jíst hned, ale až po cca 5 dnech, kdy dotráví poslední zásoby z vajíčka. Takže jsem se sice trochu upokojila, ale zároveň začala po Sázavě a okolí shánět červené patentky – což nebylo tak snadné (trhla jsem osobní rekord v počtu na kole ujetých kilometrů. Zvláštní – jak dva centimetry velký tvoreček dokáže de facto zrušit všechny plány ve vaší v blízké budoucnosti). Nicméně nakonec jsem dovezla patentky a začala je mláděti předkládat. Vzalo si 7. 9. 2009 a já zaznamenala rozkrmení mláděte 4. den po vylíhnutí. 8. 9. se v nádržce objevily první výkaly. Zavýskla jsem si a odškrtla další milník. Pak jsem futrovala mládě denně. Patentky jsem prokládala komářími larvami nachytanými v sudu a granulemi (rozmáčenými i tvrdými), ale ty mládě stále odmítalo. 18. 9. jsem pořídila speciální minigranulky pro mláďata vodních želv -  Sera Raffy Baby-gran - a snažila se krmit mládě jimi, ale ani tuhle specialitu nechtělo. 19. 9. jsem odvezla želvy zase do Prahy a obohatila jídelníček mláděte o další drobné krmení – želví mix a hovězí strouhané srdce. Rovněž jsem mu začala dávat kousíčky rybek a kuřecího a hovězího masa. Nemusím asi nějak zvlášť zdůrazňovat, že mládě jedlo na začátku svého života jako nezavřené – kdybychom my ve srovnání s tělesnou hmotností jedli tak jako ono, museli bychom denně spořádat tak 30 kg jídla.

OBR 101: první mládě poprvé baštící patentky © Eliška Nejedlá 2009

Jména se mláděti dostalo 11. 9. 2009, kdy za mnou přijela moje dražší mužská polovička. To on udělil mláděti slušivé jméno Sindibád – heroické jméno námořního reka – samozřejmě předpokládal, že mládě je přirozeně sameček. Upozornila jsem tehdy, že pohlaví poznáme až později a že Sindibád může být i Sindičkou (na to konto vznikla písnička z úvodu této kapitoly). Pohlaví se tedy zjevilo později a bylo opravdu samičí. Takže ze Sindibáda se 16. 6. 2010 stala oficiálně Sindička. Nicméně „Sindibád“ se mláděti říkalo do té doby.

Po návratu do Prahy jsem vystěhovala další knihovnu v nábytkové stěně a nechala do ní u sklenáře na míru slepit nádrž. Nechtěla jsem, aby mládě zůstalo samo. A také jsem pocítila potřebu zavedení nové krve do „rozvíjejícího se chovu“ (jinými slovy – aby se mé mládě mohlo později množit). Takže jsem na konci září 2009 pořídila Sindibádovi kamaráda – podobně staré klapavčí mládě. To jsem pojmenovala Voronwë podle elfského druha a průvodce lidského hrdiny Tuora. Tuor se přes mnohá nebezpečenství dostal díky věrnosti a obětavosti Voronwëho do skrytého království Gondolinu, aby jeho krále varoval před blížící se zkázou (viz J.R.R. Tolkien – „Silmarillion“ či „Nedokončené příběhy“). Počáteční písmeno, od nějž jsem vybírala jméno, je zvoleno podle žlutého „véčka“, které se skví tomuto „cizímu“ mláděti na nose. Později se ukázalo, že Voronwë je také samička – Vora. Ale do té doby se jí říkalo Voronwë.

Do nové (kompletně zařízené) nádrže byli Sindibád s Voronwëm ubytováni zároveň dne 29. 9. 2009.

OBR 102: Voronwë, když ke mně přišel 29. 9. 2009 © Eliška Nejedlá 2009

OBR 103: Sindibád s pravítkem poprvé - měření před jeho ubytováním v nové nádrži 29. 9. 2009 © Eliška Nejedlá 2009

OBR 104: Sindibád a Voronwë v nové nádrži. Sindi poprvé v životě vidí jinou želvu a zkoumá ji (Sindibád vzadu). © Eliška Nejedlá 2009

Sindibád a Voronwë byly další dvě želvy, u nichž jsem mohla sledovat růst a první dvě, u kterých jsem ho sledovala od začátku. I když první hodnoty jejich hmotnosti jsou dosti zavádějící, protože naše váha ukazuje minimum 2 g a žádné dílčí menší jednotky. Takže když jsem poprvé vážila tato mláďata, ukazovala váha 2 g, ale pravděpodobně to nebyl údaj pravdivý, protože při vážení obou mláďat najednou ukazovaná hodnota nebyla součtem ukazovaných hmotností jednotlivých mláďat. Nicméně postupem času i s těmito nepřesnými hodnotami vznikla růstová křivka mých prvních klapavčích mláďat (můžete ji nalézt v kapitole „HISTORIE MÉHO CHOVU – 2. RŮST“).

Schovala jsem si zbytek vajíčka, ze kterého se mi první mládě vyklubalo. Zajímavé bylo i občasné srovnání rostoucího mláděte s jeho vajíčkem. Toto je srovnání z 27. 1. 2010 kdy byl Sindibád skoro 5 měsíců starý.

OBR 105: 27. 1. 2010 srovnání Sindibáda s jeho vejcem © Eliška Nejedlá 2010

OBR 106: 27. 1. 2010 Sindibád a pravítko podruhé © Eliška Nejedlá 2010

V březnu 2010 (ve věku sedmi měsíců) jsem mláďata převedla na granule dospělých. Zatím jim je porcuji na třetiny (později na půlky).

V deseti měsících (v červnu 2010) byl Sindibád oficiálně překřtěn na Sindičku – už je jasné, že první mládě je samička. Voronwë taky vypadá na holčičku a definitivně jsem jí to přiznala o pár týdnů později. Voronwë byl překřtěn na Voronu nebo zkráceně „Voru“. To vůbec není špatné, protože holky můžou vesele zůstat i nadále spolu a Vora se v budoucnu bude moci množit s jakýmkoli Samuelovým synem nebo se samotným Samem.

V létě roku 2010 jsem vezla na letnění na chatu už 4 želvy.  Sindičce táhlo na první rok a její hmotnost se pohybovala okolo 40 gramů. Absolvovali tam 11 procházek v zahradě, některé sami, některé společně se Samuelem a Sabinou. Venku se chovali uvolněně a všechno je velmi zajímalo. Jednou jsem tam ale Sindičku málem ztratila. Víte, kolik má svět světových stran? Tolik, kolik venčíte najednou želv. Neexistuje totiž, aby šly dvě spolu stejným směrem. Venčila jsem všechny najednou a těkala pohledem z jedné na druhou, z druhé na třetí, z třetí na čtvrtou, ze čtvrté na první… všechny se od sebe postupně vzdalovaly a Sindička se prostě najednou jakoby do země propadla. Posbírala jsem honem všechny ostatní venčené krunýřovky a jala se hledat své první mládě. Polil mě studený pot a nadávala jsem si do blbce, který neuhlídá ani želvu. (Jenže v případě klapavek opravdu platí známé „a želvy FRRRR! A jsou pryč.“) Byla jsem už opravdu zoufalá, když je jemně pohnula hrouda na výkopu od kance. Sindičku jsem nalezla po asi 40 minutách úporného hledání doslova – propadnutou do země – v kančím výkopu. Můj následný pokus udržet želvy další den v ohradě, aby se mi nerozutekly příliš daleko, velmi brzy ztroskotal. Vora překonala ohradu druhý den, Sindička uměla z vylézt den po ní. Alespoň se malé holky musely trochu snažit, aby překážku překonaly – na rozdíl od Sabiny, která nepovažovala ohrádku ani za malou obtíž a zdolala ji okamžitě, jak do ní byla vsazena. Zde je pár obrázků z léta 2010, kdy byly na chatě všechny želvy, které jsem v tu dobu měla. Doma v inkubátoru se mi ale mezitím chystala 4 překvápka…

OBR 107: Sindička poprvé v divočině © Eliška Nejedlá 2010

OBR 108: Vora v ohradě (vzácný moment) © Eliška Nejedlá 2010

OBR 109: Sindi v ohradě – prodírá se pralesem © Eliška Nejedlá 2010

OBR 110: máma Sabina hladce odchází z ohrady © Eliška Nejedlá 2010

OBR 111: Sindička zvažuje, zda to stojí za to © Eliška Nejedlá 2010

OBR 112: Sindička v ohradě – prozatím poražena © Eliška Nejedlá 2010

OBR 113: srovnání velikosti Sabiny a Sindičky v lázni © Eliška Nejedlá 2010

OBR 114: Vora na houbě © Eliška Nejedlá 2010

OBR 115: Sindi na houbě © Eliška Nejedlá 2010

Zatímco 4 želvy byly na chatě, inkubátor vydal v Praze své první ovoce – 4 nová mláďata (Saník, Simon, Sirion, Safira). Po návratu z letnění tedy byly Sindička s Vorou ubytovány ve větší nádrži, ve které původně byli Sabina se Samuelem a pro ně jsem nechala u sklenáře zhotovit ještě větší nádrž na míru do nábytku (nadoraz). Bývalá nádrž Sindičky a Vory zůstala pro nová mláďata. Skupina „Sindička, Vora“ byla tímto přejmenována z „Mláďata“ na „Dorost“.

Do nové nádrže jsem jim koupila nový hrubší substrát na dno – drcený mramor. Zařízení pro dorost je podobné jako v nádrži pro dospělé – rampa vedoucí ven a končící zatím ostrovem (později tam bude kladiště), jedna stolová skrýš (skrýš pro druhou želvu je pod rampou) a plochý krmící kámen.  Holky to také hned pochopily a Sindička od té doby bydlí většinou pod rampou a Vora ve stolové skrýši. První dny v nové nádrži byly holky strašlivě neklidné a vyděšené, dokonce ani nejedly. Ale po pár dnech se zklidnily a začaly fungovat normálně. Toto je fotografie pořízená krátce potom, co se v nové nádrži „rojedly“:

OBR 116: Sindička a Vora v nové nádrži © Eliška Nejedlá 2010

Po vyklubání Sindiných sourozenců se naskytla možnost zajímavého srovnání velikostí:

OBR 117: srovnání Sabiny a jejích dvou dcer – Sindičky a Safiry 22. 9. 2010 © Eliška Nejedlá 2010

V den pořízení fotografie (obr. 117) byla Sabina stará minimálně 4 roky a 9 měsíců (dle srovnání s růstem Sindičky), Sindičce byl 1 rok a 18 dní a Safiře bylo 22 dní. V době, kdy byla fotografie pořízena, jsem samozřejmě ještě nevěděla, že čerstvé želvě je samička – to se ukázalo až cca po roce. Tehdy se toto mládě „oficiálně“ nazývalo „Safír/Safira“. Ale dnes vím bezpečně, že i druhé srovnávané minimládě je samička, takže srovnání považuji za dokonalé. (Zvlášť uvážím-li jaká byla náhoda, že jsem pro toto srovnání vybrala zrovna tohle želvě, když se později ukázalo, že ze 4 mláďat vyklubaných v roce 2010 jsou 3 samci a Safira.)

V březnu následujícího roku jsem Sindičku a Voru uznala natolik způsobilými, že jsem jim přestala porcovat granule dospělých a sypala jsem jim je celé.

O tři měsíce později jsem jim do nádrže na konec rampy místo ostrova umístila obalový květináč s pískem představující kladiště (viz obr. 29 v kapitole „O ODCHOVU – 1. O ZAŘÍZENÍ“.) Holky byly v té době ve věku jednoho roku a 9 měsíců a jejich hmotnost se pohybovala kolem 100 g. Samozřejmě jsem nečekala, že by hned začaly klást, ale jde o to, aby si na pískový kout zvykly a naučily se tam chodit, aby až to na ně v budoucnu přijde, věděly, kam jít. A že to na ně přijde, i když zatím nemají samce, už víme. Sabina dostala kladiště v září roku 2007, kdy její hmotnost také byla 100 g. První vejce pak nakladla až v červnu 2009 při hmotnosti 154 g, ale zato věděla, kam jít a neměla problém. Sindička s Vorou tedy tehdy měly ještě dost času, ale myslím, že kladiště v jejich nádrži nebylo na škodu.

Skupina „Sindička, Vora“ se potom nazývala „Dorost starší“, skupinu „Dorost mladší“ tvořili Safira a spol. a 12 mláďat narozených v roce 2011 tvořilo skupiny „Mláďata 1 – Mláďata 4“.

Mé první mládě, jehož jsem se nejdříve hrozně poděsila, do dnešních dnů přežilo a troufám si poznamenat, že je to krásné zvíře. Naučilo mě odchovávat mláďata klapavek a ukázalo, jak asi rostli rodiče. Jsou mu dva roky a dva měsíce (v listopadu 2011), jeho velikost dosahuje ¾ matčiny a v posledních měsících se vyhladil kýl na karapaxu, který je charakteristický pro mladé klapavky. Už to není mládě.

OBR 118: dvouletá Sindička – mé první mládě © Eliška Nejedlá 2011

OBR 119: Ne, to není Sabina. To je její první mládě - nyní dvouleté. Už má i vyhlazený kýl. © Eliška Nejedlá 2011

 

 

Čas běží... Jak to bylo dál?

Příběh pokračuje:

Koncem března roku 2012 byla skupina "Dorost starší" rozdělena. Dozrál čas zkusit sestavit druhý chovný pár - a protože Vora byla nepříbuzná samička, dostala k sobě z mého chovu Simona. Simon by se ale nemohl pářit se svou sestrou Sindičkou, takže Sindička musela z nádrže pryč. V březnu k nám také přibylo mládě zcela jiného druhu vodní želvy - tereky kaštanové (Pelusios castaneus). Tohle mládě bydlelo v nové velké nádrži (zatím) samo a bylo v té době stejně velké, jako dospívající klapavka Sindička. Konzultovala jsem toto soužití dvou druhů s bývalým chovatelem tereky a ten v tom neviděl potíž. Takže se Sindička 29. 3. 2012 přestěhovala k terece (které říkáme Peluzín) a tvořila s ní skoro 11 měsíců skupinu "S+P" (Sindička + Peluzín). Dostala tam také své kladiště - aby se v tomto směru pro ni nic nezměnilo.

Ze začátku se želvy ignorovaly a meškaly každá na opačné straně nádrže, po čase spolu začaly vycházet docela slušně a míjely se spolu v tak malé vzdálenosti, že bylo možné vyfotit tohle:

OBR 158: Sindička s Peluskou ve společné nádrži

Tereka kaštanová je ale v dospělosti mnohem větší želva, než klapavka obecná a proto - ačkoli ze začátku soužití byly želvy hmotnostně vyrovnané, Peluzín mnohem rychleji a více přibíral. Nikdy nedocházelo ke konfliktům, že by se navzájem kousali či vyháněli, ale problémem se stala už jen Peluzínova hmotnostní převaha - při krmení Sinďu prostě přetlačil. Jednou máchl svojí plovavou nohou a Sinďa odlétla k zadní stěně nádrže. Tereka je navíc želví vysavač - krmení nasává strašlivou rychlostí a je jí skoro jedno, co to je. Zatímco klapavka si sousto vždycky prohlédne, očichá, vyměří vzdálenost a pak teprvě uchopí, "rozkouše" a pozře. Takže než se Sindička stačila rozkoukat, všechno krmení bylo vždycky vzukuletu nenávratně pryč - v Peluzínovi. Tohle se muselo řešit. Touhle dobou jsem už věděla, že se budu s celým chovem stěhovat a proto jsem řešení připravila na dobu při/ po stěhování. Peluzín měl dostat vyšší sólo nádrž s vyšší hladinou vody a vnější filtrací a Sinďa měla zůstat v téhle a dostat k sobě nepříbuzného samečka svého druhu. Začala jsem tedy shánět pro Sinďu kavalíra - což není vůbec snadné. Klapavčí samečci se shání velice těžko - většina klapavek ve zverimexech jsou neurčená mláďata, ze kterých se na 99 % procent vyvinou samičky. Věděla jsem, že musím za chovatelem, takže jsem rozhodila sítě...

Mezitím jsem situaci v nádrži S+P řešila jak to jedině šlo - odděleným krmením každé želvy zvlášť v opačných rozích. Ale Sinďa ne vždy chtěla spolupracovat - někdy se prostě ocitla ve stresu a zuřivě hrabala v koutě místo aby dávala pozor na to, že se jí nabízí krmení. Mezitím chytrý a značně "vyčůraný" Peluzín nasál svou porci a třemi mocnými tempy přisvištěl na druhou stranu za Sinďou, protože dobře věděl, že když je krmen on, tak Sinďa bude taky a že když bude dostatečně rychlý, stihne zhltnout obojí. Většinou stihl. Musela jsem na to jinak: nakrmila jsem pak nejdřív během tří vteřin tereku a odlovila ji z nádrže. Potom jsem krmila v klidu Sindičku. Ta si někdy dávala docela na čas, ale tereka jí ho - myslím - dlužila. Vrátila jsem ji do nádrže až teprve když se Sinďa řádně najedla. A těšila jsem se na přestěhování jako malé dítě.

14. 1. 2013 - zhruba měsíc před stěhováním - se podařilo sehnat pro Sindičku samce. Byl tedy už zařazený jakožto mladý chovný samec ve skupině se samicemi, ale jeho chovatelka byla ochotná vyměnit ho za jiného. Takže k ní od nás odešel Sedit, pro kterého u mě nebyla nepříbuzná samice. A k nám tak přišel Robie. Měsíc (až do stěhování) bydlel sám v nádrži bývalého dorostu jako v karanténě. Od začátku se futroval jako nezavřený a zjistila jsem dokonce, že aniž by ho to kdokoli učil, umí si brát krmení rovnou z ruky. 10. 2. 2013 proběhlo stěhování a Sindička s Robiem vytvořili třetí pár.

OBR 159: třetí pár: Sindička & Robie

Druhý pár mezitím vytvořil Sindičky bratr Simon - ale bohužel ne s Vorou, ke které byl 29. 3. 2012 přiřazen. Vora totiž velmi krátce po jejich sestěhování umřela na VFU v Brně po operaci první a hned zadržené snůšky, kterou ovšem nemohla mít se Simonem. V červnu téhož roku k nám pak přibyla jiná nepříbuzná samička - Livie. A po čase byl Simon přiřazen k ní.

Po smutné zkušenosti s Vorynkou jsem vzala Sindičku na kliniku také, aby jí udělali RTG - zda jí nehrozí to samé. Sinďa žádná vajíčka naštěstí v břiše ještě neměla. Měla jsem o ní obavu také proto, že jsem 10. 6. 2012 u ní poprvé zaznamenala mokré a rozhrabané kladiště. Ale to ještě bydlela s terekou, takže to mohla udělat i ona. Tehdy byly Sindičce 2 roky a 9 měsíců.

Ale zpět ke třetímu páru. Ze začátku bylo soužití Sindičky a Robieho trchu kousavé, ale zavedla jsem oddělené ložnice - jednu průchozí a druhou u stěny, takže se má Sinďa kam schovat, když jsou nátlaky jejího zasloužilého Don Juana moc dotěrné. Po pár dnech mě napadlo ještě vylepšení - do nádrže jsem jim přidala zkroucený kořen - a jak jsem to udělala, zkončily všechny potyčky. Robie byl totiž odchován v nádrži s kořeny (nikoli s kameny), takže jakmile kořen objevil, plně ho kolonizoval. Většinu času od té doby trávil v jednom jeho zákrutu, zatímco Sinďa obývá střídavě obě "ložnice" z kamenů na opačné straně nádrže. A když se potkají, snášejí se úplně v klidu. A víc než v klidu - poslední dobou začala Sinďa za Robiem na kořen dolejzat a vyloženě se mu nabízet...

Robie je trochu menší, než Sinďa, má trochu hrbatý krunýř (což není dědičné) a má černou hlavu s krásnou výraznou skoro bílou kresbou (což je dědičné). Jsem moc zvědavá na jejich potomky. Snad se to povede...

OBR 160: sólo pro Robieho

Nyní (konec dubna 2013) spolu bydlí skoro tři měsíce. Páření jsem dosud nezaznamenala, ale je dost možné, že jsem je jen nepřistihla. Bylo by divné, kdyby po všech těch provokacích ze strany Sindičky Robie udržel celibát. Mají dost času, kdy je nemohu sledovat. Nastoupila jsem do práce a většinu dne jsem mimo, takže mají želvy doma pré. (Tedy - ne že by si braly servítky, když tam jsem...)

18. 4. 2013 jsou Sindičce 3 roky, 7 měsíců a 15 dní a váží 133,6 gramů. Tento den (nebo tedy pár dní před tímto dnem - Sinďa mi ten slavný moment úspěšně zatajila) nastala očekávaná událost a proběhla díky bohu zcela hladce: z kladiště jsem vytáhla Sindiččinu úplně první snůšku - pečlivě uloženou a zahrabanou. Má rovnou tři vajíčka (stejný počet měla i Vorynka), jsou nestejně velká a užší, než má Sabina. Není na nich vidět středový pás značící oplozenost. Ale u Sabiny pásy taky nejdřív nebyly zřetelné, takže zdaleka nad Sindiččinými vajíčky nelámu hůl. Teď se pěkně inkubují a já jsem napnutá jako struna, zda se v nich za pár týdnů objeví žilky :-)

OBR 161: Sindiččina první snůška - neoplozená

Držte palce. Pokud se to povede, kruh se uzavře a na tomto místě za dva tři mesíce najdete nové fotky klubajících se mláďat - tak jako v úvodu.

OBR 162: srovnání Sindičky s matkou Sabinou dne 1. 5. 2013. Sabině je zhruba 7 let a 4 měsíce, Sindičce 3 roky a 8 měsíců.

OBR 163: Sindička se svou matkou Sabinou 1. 5. 2013. Poznáte která je která?

 

A tak si dál plyne čas... 

V roce 2013 se kruh ještě neuzavřel - Sindiččina první snůška byla neoplozená a všechny další snůšky z tohoto roku také. Navíc ke konci roku se mi třetí pár rozhádal a Robie Sinďu ošklivě pokousal. Tak, jak to na začátku vypadalo nadějně, nyní vyvstala určitá pravděpodobnost, že se jejich společných mláďat nedočkám vůbec. Museli být totiž odděleni. I druhý pár začal vykazovat známky sociální únavy a poté, co jsem našla četné kousance i na Livii, rozdělila jsem oba mladší chovné páry. Jak je vidět, bezvýhradná harmonie panující v alfa páru mezi Sabinou a Samuelem je opravdu výjimečná. V zimě tedy bydleli chvíli kluci spolu (Simon a Robie) a holky spolu (Sindička a Livie). 

OBR 172: Doba dívčího azylu :-) - Livie v nádrži se Sindičkou v zimě 2014 

V únoru 2014 jsem ale nalezla v kladišti u holek dve snůšky, u kterých jsem nedovedla určit, které samici patří. Holky už byly zahojené, takže jsem páry vrátila. U Livie a Simona soužití nadále pokračovalo klidně, dokonce se pářili, ale U Robieho a Sindičky to nešlo ani po odluce - Robie Sinďu nadále kousal a neodbytně otravoval. Páření ale proběhlo, takže jsem mohla vzít samce od Sindičky pryč a počítat s tím, že i tak by měla mít další snůšky oplozené. Robie se k Sindičce bude vracet vždy na páření - pokud ji bude nepřiměřeně ubližovat, bude pár žít prostě většinu času odděleně. Od 16. 02. 2014 bydlí Sindička v nádrži se Sajankou a Robie v dorostenecké nádrži s mladým Lindorem a všude vládne harmonie a klid.

OBR 173: Od února 2014 bydlí se Sindičkou sestra Sajani a zdá se, že jsou spokojené.

Z prvních dvou záhadných snůšek se vyklubalo 6 mláďat, která jsem přisoudila Sindičce - na základě více okolností okolo nakladení a uložení těchto snůšek, dalšího kladení obou samic a fenotypu vyklubaných mláďat. Takže jsem 27. 04. 2014 uvítala prvního zástupce "R-týmu" - Rain. 

První tutově Sindiččina oplozená snůška (to už v nádrži byla Sinďa jen se Sajkou) byla vložena do inkubátoru 15. 04. 2014 a obsahuje 3 vajíčka, další snůška, dokonce se 4 vajíčky byla dána k inkubaci 13. 05. 2014. Všechna tato vajíčka se zdárně vyvíjí. I kdybych se tedy mýlila v určení prvních dvou snůšek, toto léto se těmito dalšíma dvěma snůškami kruh uzavře určitě. Těšte se tedy na fotky klubajících se Sindiččiných mláďat - vnoučat Sabiny a Samuela po přeslici. Zatím vypadají takto:

OBR 174: První tutově Sindiččina oplozená snůška vyhrabaná z kladiště 15. 04. 2014 s viditelným středovým pruhem.

Sindička se stala matkou vlastních mláďat ve věku 4 let a 9 měsíců.