Biologie, znaky

Do čeledi klapavkovitých patří vedle rodu Sternotherus i rody Kinosternon, Staurotypus a Claudius. Všechny rody této čeledi se vyskytují pouze v Americe od jižních oblastí Kanady po střední část Jižní Ameriky. Jde o bahenní želvy – obyvatele menších vodních nádrží, kaluží, zavlažovacích kanálů apd. Preferují klidnější vodní plochy se stojatou, nebo ne moc rychle tekoucí vodou. Na rozdíl od vodních – pobřežních želv, kam patří většina u nás chovaných „vodních“ želv jako např. nejznámější želva nádherná, klapavky, jakožto obyvatelky sezónních nádrží, tráví více času na souši. Vodní želvy vylézají na souš pouze za dvěma účely – kladení vajec a vyhřívání se na sluníčku (přičemž ovšem nezapomínají bedlivě sledovat okolí a při sebemenším vyrušení mizí pod hladinou). Klapavky tráví na souši více času - mohou zde vyhledávat potravu, přečkávat chladné či suché období roku nebo po souši urazit i dlouhé vzdálenosti při hledání nevyschlých vodních ploch. Nicméně většina zvířat, pokud má dostatek potravy a tůňka „nevysychá“, necítí potřebu opouštět vodu, takže lze tyto druhy chovat i akvateráriu s minimální pevninskou částí (Zych, J. 2006).

Mnoho druhů klapavkovitých je vhodných pro domácí chov zejména díky velikosti, která se v dospělosti pohybuje mezi 10 – 20 cm. Klapavky získaly svůj název díky schopnosti uzavřít se zcela v krunýři zaklapnutím jeho spodní části. Jednou z nejhojněji dovážených klapavek je právě naše klapavka obecná (St. odoratus), která ovšem zrovna tuto schopnost postrádá. Nicméně ještě jedna vlastnost mohla klapavkám přivodit jejich název - a to typický klapavý či lupavý zvuk, který se ozývá při práci jejich čelistí při konzumaci potravy.

Typickým znakem druhu St. odoratus je tmavý karapax, v mládí s kýlem. Postupným růstem se pak tvar krunýře významně mění: od černého, vysokého, drsného a střechovitého u mláďat, do hladkého, kulovitého u dospělých zvířat. Barva karapaxu je většinou tmavá, či tmavě šedá, ale vyskytují se i světlí jedinci do hněda, či jedinci se skvrnitým karapaxem (Zusčáková, Z. 2012).

OBR. 2: karapax mladé klapavky s patrným kýlem (Vorona) © Eliška Nejedlá 2009

Plastron je u dospělých či dorůstajících jedinců světlý, malý, ve tvaru kříže. Mláďata však mají plastron pestře zbarvený - žlutočerná kresba tvoří zajímavé obrazce a navíc je u každého mláděte unikátní, takže se podle ní dají mláďata v prvních týdnech života od sebe rozeznávat. Postupně se však žluté plochy zvětšují, tvoří v černé kresbě světlejší rozmělněné odstíny - jako by si někdo hrál s barvami na paletě - až na plastronu převládne "dospělácká" světlá barva. Tento vývoj zachycuje následující série fotografií. (První tři fotografie série byly přidány dodatečně - proto to "divné" číslování obrázků).

OBR. 155: plastron mláděte klapavky krátce po vyklubání - černý se žlutou kresbou (Silk) © Eliška Nejedlá 2013

OBR. 156: plastron několikatýdenního mláděte klapavky - "míchání barev" (Sadža) © Eliška Nejedlá 2012

OBR. 157: plastron několikaměsíční klapavky - kresba se vytrácí do žluté (Saly) © Eliška Nejedlá 2012

 

OBR. 3: žluté plastrony dospělých klapavek - samec vlevo, samice vpravo (Samuel, Sabina) © Eliška Nejedlá 2011

Hlava je špičatá se dvěma světlými (většinou žlutými) proužky po obou stranách od nozder až na krk. Další drobnější světlé proužky mohou být i na spodní čelisti. Hlava a měkké části těla jsou tmavě skvrnité. Kresba je opět výraznější u mláďat a dorostenců. V dospělosti se postupem věku kresba "rozpíjí" a méně kontrastuje s okolní tmavou tkání. Na spodní čelisti také najdeme jeden pár hmatových vousků, pomocí kterých klapavky hledají potravu v bahnitém dně.

OBR. 4: hlava klapavky s patrnými hmatovými vousky (Sabina) © Eliška Nejedlá 2008

Latinské označení „odoratus“ označuje typickou vlastnost těchto želv – mají párovou pachovou žlázu produkující páchnoucí pižmo, které v ohrožení vypouští. Je to opravdu nepříjemný pronikavý puch, který je nutno vyvětrat průvanem. A sotva vyklubaná mláďata umí páchnout stejně svědomitě jako dospělí. Nicméně literatura uvádí, že při časté manipulaci se tento jev velmi omezuje, což mohu potvrdit já i další zkušená chovatelka - Zuzana Zusčáková. Ta říká, že klapavky si brzy zvyknou na manipulaci a pak už pižmo nevypouštějí. Jen někdy ho použijí v případě, když s nimi manipuluje někdo, koho neznají, nebo někdo, kdo je jim vyloženě nesympatický. Mé želvy se tímto způsobem brání už velmi zřídka, a to jen tehdy, dělám-li jim něco krajně nepříjemného. Při běžné manipulaci je smrdět už ani nenapadne.

Délka krunýře u dospělých jedinců dosahuje max. 13,5 cm (Zych, J. 2006). Mé dospělé klapavky mají při zatažení se do krunýře délku cca 10 cm při měření z boku. Při měření přes vydutí karapaxu (vrchního krunýře) potom měří cca 14 cm. Dlouhý krk při úplném vytažení měří pak dalších cca 8 cm. Klapavky, stejně jako ostatní plazi, mají však neukončený růst, což znamená, že rostou po celý život - i když samozřejmě ze začátku rostou mnohem rychleji (dokonce velice rychle) než v pozdějších letech života, kdy už jsou přírůstky skoro neznatelné.

OBR. 5: dlouhé krky klapavek (Samuel a Sabina) © Eliška Nejedlá 2007

 

Pohlaví se u želv dá poznat (skoro zpravidla) až v dospělém či dospívajícím věku. U klapavky obecné není tak výrazný velikostní rozdíl mezi samci a samicemi jako u častěji chovaných želv nádherných. Nicméně pohlavní dimorfismus je patrný u dospělých a dospívajících zvířat velice dobře. Rozdíly mezi pohlavími jsou posány v kapitole "O CHOVU - 3. O ODCHOVU".

Klapavky obecné se v přírodě živí drobnými vodními živočichy, i zdechlými (drobné ryby, plži, červi, hmyz), které hledají v bahně pomocí hmatových vousků. V domácím chovu můžeme želvám nabídnout škálu masitého krmení – např. kuřecí či hovězí maso, vnitřnosti, ryby, cvrčky, červy nebo suché krmení jako např. gamarus či granule pro vodní želvy, které na trh dodává hojný počet dodavatelů. Nezapomeneme ani na rostlinný doplněk stravy a vitaminominerální doplněk. O krmení svých klapavek pojednávám v oddílu „O CHOVU – 2. O KRMENÍ“.

Klapavka se údajně dožívá v přírodě okolo 27 let, v zajetí prý cca 15 let. Jiný zdroj uvádí "několik desítek let" (Zusčáková, Z. 2012). Rekord byl zaznamenán v Zoo ve Philadelphii – 54 let. (Tyto informace jsem v roce 2009 vyčetla z internetu, ale zdroj jsem si tehdy nenapsala a podruhé jsem to nenašla).

Klapavka obecná není ohroženým druhem a není ani v CITES. K jejímu chovu tedy nejsou třeba žádné speciální dokumenty.

 

 

Zdroje informací pro článek:

Klátil, L. (2004): Chováme terarijní zvířata, EPAVA, Olomouc, ISBN 80-86297-26-8

Papáček, M., Matěnová, V., Matěna, J., Soldán, T. (2000): Zoologie, Scientia, Praha, ISBN: 80-7183-203-0

Zych, J. (2006): Želvy v přírodě a v péči člověka, Brázda, Praha, ISBN: 80-2090342-9

Bruins, E. (1999): Teraristika, REBO  Productions, Dobřejovice, ISBN: 80-7234-477-3

Zusčáková, Z. (2010 - 2012): články "Klapavka pižmová - ideální interiérová želva" pro časopis Planeta zvířat

https://www.ifauna.cz/clanek/ruzne/o-zelvach/5322/

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelvy

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelva_bahenn%C3%AD

moje zkušenosti

zkušenosti Zuzany Zusčákové

 

Zdroj obrázků pro článek:

Vlastní fotodokumentace