Smysly
Vodní želvy mají velice dobře vyvinutý čich, který jim slouží stejně dobře na souši (molekuly vnímaných látek jsou přenášeny proudem vzduchu) i pod vodou (molekuly jsou přenášeny proudem vody) a spolehlivě je dovede i v bahnité vodě k potravě nebo k pohlavnímu partnerovi. „Podvodní čichání“ funguje tak, že želva nasává nozdrami vodu a otevřenými ústy ji zase vypouští ven. Čich je nejstarobylejší smysl a u želv, jako u většiny obratlovců, se dá nazvat vůdčím.
U mě doma je velmi zajímavé sledovat, jak čich vede Samuela a dovádí ho do extatického stavu – hlavně pokud jde o partnerku. Jsou dny, kdy je Samuel velmi „nadržený“ a snaží se se Sabinou pářit. Pokaždé to začíná jakousi něžnou předehrou, kdy se k ní Samuel přivine (opře se o ni předníma nohama, nebo ji rovnou chytí), nosem zevrubně zkoumá její tělo a dlouze „nasává“. Vypadá při tom neuvěřitelně zaujatý – nenechá se ničím rušit. Sabina je v tomto stádiu většinou netečná. Po chvíli Sam činívá pokus o spáření, a pokud Sabina nechce, vysmekne se mu a odejde. Sam pak vytáhne krk, zaboří nos do dna a jede jako stopovací pes po její „stopě“, než ho čich za ní zase zavede a námluvy se opakují.
OBR. 15: Samuelovo zkoumání Sabiny 1 © Eliška Nejedlá 2009
OBR. 16: Samuelovo zkoumání Sabiny 2 © Eliška Nejedlá 2009
Vedle obvyklého přijímaní čichových vjemů prostřednictvím nosu, mohou želvy, podobně jako ještěři a hadi (u nichž je to známější), vnímat pachy pomocí Jacobsonova orgánu. Jde o specializovaný čichový orgán, který umožňuje daleko jemnější a přesnější analýzu čichových podnětů. Ještěři a hadi mají Jacobsonův orgán na horním patře a vystrkováním jazyka nabírají na jeho špičku molekuly čichané látky, kterou pak ve zmíněném orgánu na horním patře analyzují. Želvy si nepotřebují pomáhat jazykem, protože u nich Jacobsonův orgán ústí přímo do nosních cest a zkoumané vzorky se k němu dopravují při procesu dýchání. Vodní želvy mohou používat Jacobsonův orgán stejně dobře pod vodou i na suchu.
Druhým nejrozvinutějším smyslem u želv je zrak. Želvy velice bystře reagují na každý pohyb – buď bleskově zajedou do vody při vyrušení, nebo naopak „loudí“ a vyhlížejí, dostanou-li něco k jídlu, když zaznamenají v místnosti s jejich nádrží pohyb. (V případě mých klapavek platí druhá varianta) Většina želv vykazuje denní aktivitu, čemuž odpovídá i anatomie oka – kulatá zornice a dvě pohyblivá oční víčka (+ třetí víčko – průhledná mžurka).
Vodní želvy nedovedou plynule sledovat pohybující se kořist. Loví ji ale tím, že po ní doslova chňapnou neočekávaně rychlým pohybem. Tohle klapavky umí moc dobře, zajímavé ale je, že se takto prudce vrhají opravdu jen na pohybující se kořist – cvrčka, červa apd. Dostanou-li „statické“ krmení (granule, gamarus, maso) berou si to velmi „umírněně“.
Želvy jsou dalekozraké – na dálku dobře rozeznají cíl (např. potravu), ale když se dostanou do bezprostřední blízkosti, spoléhají se při jejím konečném dohledání a přijmutí hlavně na čich. Toto se projevuje i v domácím chovu – když krmím z ruky, kolikrát se stane, že se želva prostě netrefí a sklapne čelisti vedle – nevidí ostře to, co má přímo před nosem. Nebo vás takhle může želva omylem kousnout. Nejde po vašich prstech, ale prostě na blízko vidí rozostřeně.
Většina želv není schopna binokulárního vidění, ale mají dobrou schopnost rozlišování barev a to i v infračerveném spektru - zejména stimulační je pro želvy červená barva (Zych 2006). Wikipedie ovšem uvádí zcela opačný názor na želví vnímání barev: podle všeho jsou želvy na světle barvoslepé, zato ale pravděpodobně vidí velice dobře ve tmě – mají neobvykle vysoký počet tyčinek v sítnici oka (https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelvy).
Vědci se domnívají, že zrak má u želv i velký význam při prostorové orientaci za využití astronomických údajů – takto se prý orientují např. mořské druhy při svém bezchybném putování na domovskou pláž či polopouštní druhy při putování jednotvárnou krajinou na svá stálá místa (např. do úkrytů).
U želv chybí vnější ucho – což ale rozhodně neznamená, že želvy neslyší. Bubínek se nachází přibližně za tváří a je překryt kůží. Nejlépe želva vnímá hluboké tóny hlasu i hudby a je možné na základě těchto sluchových vjemů želvu „zavolat“ na potravu. Nejen zvuky želva slyší, ale dokonce i chvění země je schopná sluchem vnímat (je přenášeno k vnitřnímu uchu přes nohy).
Jedinými zvukovými projevy, které želvy aktivně vydávají, jsou projevy samců suchozemských druhů při páření – jde o zvuky podobné štěkání, sípání či hekání. Dále se můžeme setkat už jen se zafuněním spojeným s úlekovou reakcí (i u vodních druhů).
Hmat je u želv spojen se sluchem – vnímání vibrací (viz výše), ale také se u nich setkáváme s hmatem „v pravém slova smyslu“ – „dotknu se a cítím“. To zajišťují hmatové vousky na spodní čelisti (které jsou zrovna u klapavek obecných dobře patrné (viz obr. č. 4 v kapitole „OBECNĚ O DRUHU – 2. BIOLOGIE A ZNAKY“). Tyto vousky jsou neocenitelným zařízením při hledání potravy v bahnité, neprůhledné vodě.
Zdroje informací pro článek:
https://zelvanadherna.sweb.cz/rozumite.htm
https://black.window.sweb.cz/fylo.htm
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelvy
Zych, J. (2006): Želvy v přírodě a v péči člověka, Brázda, Praha, ISBN: 80-2090342-9
Moje zkušenosti a deníky chovu
Zdroj obrázků pro článek:
Vlastní fotodokumentace