5. O zimování

Do diskuse pod článkem můžete vkládat své komentáře, zkušenosti a postřehy k tématu zimování klapavek obecných.

Zimovat či nezimovat klapavky? To je otázka. V kapitole „OBECNĚ O DRUHU – 1. HISTORIE A ZAŘAZENÍ“ jsem se zmínila o existenci dvou populací v přírodě, jejichž životní podmínky se liší. A liší se tedy i jejich zimování. Severní populace jistě zimuje a zvířata v chovu z ní pocházející by tedy asi zimovat měla. Ale zvířata v chovech jsou dávno pomíchána a mláďata v několikáté filiální generaci už pouto k původní populaci dávno ztratila.

U suchozemských želv platí, že dokud je želva mladá a nemnoží se (a ani se to od ní neočekává), zimovat by se neměla, neboť by jí to mohlo ublížit. Pokud by to mladé zvíře vůbec přežilo, je tu např. riziko poshibernační anorexie nebo jakékoli infekce, která snadno skolí hibernací zeslabené zvíře. Nemluvě o riziku zimování v nevhodných podmínkách (vlhko, průvan), o plísních útočících na plazí kůži, jejich spórách které spící zvíře vdechuje… Rizik mi připadá až příliš na to, že to vlastně není nutné. Aspoň dokud nechcete např. želvy řecké množit. K nastartování cyklu a rozmnožovací aktivity je totiž hibernace nutná (aspoň takový panuje všeobecný názor.) Ale ukládat k hibernaci se musí zvířata jen stoprocentně zdravá a silná a podmínky musí být vhodné. Pokud někdo úspěšně zimuje želvy ve vyzkoušeném prostoru opakovaně již několik let, je samozřejmě pak riziko malé, ale nikdy ne zcela zanedbatelné, protože želva se nevyhnutelně probere ve špatné kondici.

Proč? Na to odpovídá kniha „Nemoci obojživelníků a plazů“ od G. Köhlera: když se želva uloží k zimnímu spánku, trávicí soustava se jí během čtyř až šesti týdnů vyprázdní. Želva pak bere energii z tukových zásob, takže tuková tělíska se zmenšují. Mladá želva nemá moc zásobního tuku, takže z něj energii dlouho brát nemůže. Dalším zdrojem energie po tukové tkáni jsou bílkoviny, takže ubývá potom svalová hmota. Dlouhou hibernaci by tedy „nedostatečně vybavená“ mladá želva nemusela přežít. Navíc po odčerpání tukových zásob akutně chybí vitamíny v tucích rozpustné – hlavně A, E a D. A o potížích způsobených nedostatkem těchto vitamínů jsem mluvila v kapitole „O ZDRAVÍ A NEMOCECH“. Úbytek tuku ale není jedinou příčinou špatné kondice želvy po hibernaci. Želva ani nepije, ale dýcháním ztrácí vodu. Zahušťuje se jí tedy krev, a jelikož ani nemočí, stoupá v krvi navíc i obsah močoviny. Vysoký obsah močoviny v krvi působí toxicky na leukocyty, takže ty ubydou – odtud ta vysoká náchylnost k infekci po hibernaci.

Ale vraťme se ke klapavkám. Jak jsem zjistila (a jak jistě ví i mnoho jiných chovatelů) klapavka k zahájení rozmnožovací aktivity zimování nepotřebuje. Proč tedy jí vystavovat tomuto stresu?

Já klapavky nezimuji. A to ani „měkce“, tzn. nesnižuji jim přes zimu teplotu z obvyklých 25 °C na cca 15 °C, neomezuji jim přísun krmiva. Vzhledem k tomu, že přes zimu mi samice klade vejce, asi by to nebylo ani vhodné. A nebo klade proto, že není zimována?

V poradně na internetu jsem se dočetla, že klapavky některých chovatelů přestávají v určité době přijímat krmivo a jsou netečné, jakoby se na zimní spánek připravovaly. Pokud si takto želva „říká o zazimování“, bylo by dobré jí vyhovět. Ale je třeba vždycky zvážit rizika – než zimovat špatně, raději nezimovat vůbec. Mě se ještě nikdy nestalo, že by se mi tako želvy začaly chovat. Já ale chovám klapavky při konstantní teplotě vody 25 °C a svítím 12 hodin denně po celý rok. Takže nemají důvod snižovat svoji aktivitu. Když mi přestala jednou žrát Sabina, na vině byla zadržená snůška. U ostatních jsem se sem tam setkala s inapetencí jen krátce přechodnou – když jsem zrovna krmila něčím, co jim nechutná. Že by někdo nejedl déle a projevoval apatii – s tím jsem se naštěstí nesetkala. Takže jsem zatím neměla důvod zimovat mé chovance. Za to jsem opravdu ráda, protože bych k tomu ani neměla vhodné prostory. Riziko by bylo příliš veliké.

Ale jsou chovatelé, kteří oplývají jednak vhodnými prostorami, jednak většími zkušenostmi a větší odvahou než já, a k tomuto tématu mají co říct. Na poradně na internetu jsem se také dočetla, že někdo klapavky zimuje „měkce“. Za takové „měkké zimování“, ovšem bez dramatické změny teploty, se dá považovat i zkušenost chovatele Petra Stolárika s jedním dospělým samcem klapavky obecné.

Toto zvíře pocházelo velmi pravděpodobně z volné přírody (jedná se o rok 1994 – 95). Sameček byl chován v akvateráriu, kde ¼ tvořila souš – mokrý písek a kůra, na kterou svítila žárovka, která byla zapínána jen odpoledne. Šlo o bodový zdroj, takže část souše a celá vodní část zůstávaly v polostínu. Teploty byly pokojové – žádný další ohřev vody nebyl používán. Takže světelný režim odpovídal délce slunečného dne u nás v daném ročním období a teplota, vyjma lokálního ohřevu žárovkou, kolísala pouze v závislosti na pokojové teplotě, nikdy však neklesla pod 18 – 20 °C. Žádné postupné snižování teploty neprobíhalo.

Na podzim si sameček sám „řekl“ o zimování. Začal méně žrát a pak se celý zahrabal do mokrého písku na souši, kde zůstával zahrabaný třeba měsíc. Pan Stolárik měl o něj strach a proto ho párkrát vyhrabal, aby ho zkontroloval. Když byla potom želva vrácena do nádrže, brzy se zahrabala zase na souši a pokračovala v odpočinku. Během tohoto nekvalitního spánku želva notně ztratila na váze, ale nic fatálního – zase se pak rozežrala a po pár týdnech vše dohnala. Takto zimoval sameček st. odoratus první roky.

Pan Stolárik také chová suchozemské želvy, které běžně úspěšně zimuje. Takže se později rozhodl pro „tvrdé“ zimování i u klapavčího samečka. V momentě, kdy přestal přijímat krmivo, ho přesunul na místo, kde zimuje suchozemky. Jedná se o hluboký sklep ve starém domě. V době, kdy jsou venkovní teploty pod bodem mrazu, se zde drží stabilní teplota 8 – 9 °C. Jakmile se začne venku oteplovat, teplota ve sklepě stoupne na 10 – 12 °C. Klapavka zimovala v malé skleněné nádržce na rašeliníku a ve vodě. Vody bylo tolik, aby krunýř byl akorát ponořený, ale aby se želva mohla v případě probuzení bez problému nadechnout. Když byla želva takto uložena ke spánku, měla voda pokojovou teplotu (cca 20 °C). Nádržka byla pak přemístěna do sklepa, kde během jednoho dne klesla teplota vody na těch 8 – 9 °C.

Takto želvák hibernoval bez problémů několik zim vždy 2 – 4 měsíce podle toho, jak byla dlouhá a tuhá zima. V době, kdy venkovní teploty stouply nad nulu a začaly se probouzet suchozemské želvy, vzal pan Stolárik celé akvárko s klapavkou domů a nechal ho přes den postupně vytemperovat na pokojovou teplotu. V následujících dnech se pak želva rozežrala.

Během takového zimního spánku ztratil klapavčí sameček na váze mnohem méně (prý skoro neznatelně) než během dříve praktikovaného neplnohodnotného klidu v mokrém písku při pokojové teplotě. Pan Stolárik k tomu ještě dodává, že by se rozhodně zdráhal použít tuto metodu u mladých nebo oslabených zvířat, ale u jeho dospělého samce fungovala a očividně mu prospívala.

O svoji zkušenost se zimováním klapavek „natvrdo“ ve tmě a nízké teplotě se s námi podělila chovatelka Dominika Vargová z Veľkého Medera na Slovensku. Ta do přípravy na zimování zahrnula cílené snížení teploty a následnou hladovku. Jde o zkušenost z letošní zimy:

Zimovány byly 4 samičky – jedna byla stará minimálně 8 let, další tři samičky pak čtyři roky. Nikdy před tím nezimovaly. Na podzim jim paní Vargová vypnula světlo a topení, které bylo nastaveno na 27 stupňů. Následkem toho začaly samičky méně žrát a krátce před zazimováním podstoupily ještě dvoutýdenní hladovku na vyprázdnění zažívacího traktu. Pak byly umístěny do kýble a uloženy do sklepa, kde se přes zimu teplota pohybuje mezi 8 – 0 °C. Voda jim nikdy nezmrzla. Želvy byly ve svém zimovišti pravidelně kontrolovány. Zimovaly takto 4 měsíce – až do konce února. Do týdne od ukončení zimování se rozjedly a měly krásnou načervenalou barvu plastronu i kůže. Byly úplně v pořádku. Za celé 4 měsíce během zimování neztratily na váze víc než 5 g.

Podotýkám, že zkušenosti obou chovatelů se týkají dospělých zvířat. Každý z nich měl odlišné podmínky, a pokud si tohle přečte další chovatel, který klapavky zimoval, jistě by mohl přispět „svojí“ třetí metodou. A čtvrtý pak čtvrtou. Univerzální návod asi neexistuje, ale jisté zásady by platit měly:

1. Vždycky zimujeme jen zdravá, dospělá nebo dospívající silná zvířata.
2. Prostor pro zimování musí mít konstantní teplotu NAD nulou (V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NESMÍ VODA ZMRZNOUT!) a nesmí tam být průvan.
3. Pozor na plísně – rozhodně by želva neměla spát v prostoru, kde bují plísně – pozor např. i na uskladněné brambory.
4. Zimované želvy je třeba pravidelně kontrolovat.
5. Cituji nyní i pana Stolárika: než zimovat špatně, raději nezimovat vůbec.

Máte-li někdo další zkušenosti a názory k tomuto tématu, prosím, napište je buď do diskuse níže, nebo mě přímo na mail – buď je vetknu do textu, nebo vložím do diskuse.

Zatím děkuji Dominice Vargové a Petru Stolárikovi, že se podělili o své zkušenosti.

Zdroje informací pro článek:

Zkušenost chovatelky Dominiky Vargové z Veľkého Medera na Slovensku

Zkušenost chovatele Petra Stolárika

Vlastní zkušenosti z praxe

Deníky chovu od roku 2007 do 2011

Zych, J. (2006): Želvy v přírodě a v péči člověka, Brázda, Praha, ISBN: 80-2090342-9

Köhler, G. (2002): Nemoci obojživelníků a plazů, Brázda, Praha, ISBN: 80-209-0303-8

https://tera.poradna.net