4. Vorona

• samička
• želva nepříbuzná rodu Sabiny a Samuela
• pořízena jako mládě dne 29. 9. 2009 – k mému prvnímu mláděti
• je přibližně stejně stará jako Sindička
• výraznější kresba na hlavě, hlavně žluté „véčko“ na nose
• jako partner k ní měl být přiřazen Simon a spolu měli tvořit můj druhý chovný pár. Bydleli spolu 12 dní a vypadalo to, že i budou harmonizovat. Ale Vora v té době už měla v břiše první neoplozenou snůšku a hned začaly problémy (viz níže - "Voryn příběh").
• 24. 4. 2012 Vora umřela po operaci první a hned zadržené snůšky:-( Poslední její fotografie na této její stránce je z 23. 3.

VORYN PŘÍBĚH - záznam o životě jedné mé milované chovanky

Vorynka ke mně přišla 29. 9. 2009 jako neurčené, asi 3 cm velké želví miminko. Podle odhadu byla tehdy stará cca 2 měsíce a při pokusu o zvážení této miniželvičky váha ukazovala své minimum: 2 gramy. Mládě bylo pořízeno jako společník pro Sindibáda, mého prvního (a ten rok jediného) odchovance, který se měsíc před tím náhodou vyklubal přímo z písku kladiště. Díky svému údělu a výrazné kresbě ve tvaru písmene „V“ na nose dostalo nové mládě čestné jméno Voronwë.

Voronwë je postava z Tolkienské mytologie (pro kterou mám zvláštní slabost) – byl to elfí hrdina pocházející ze skrytého království Gondolinu. Byl vyslán jako posel ze Středozemě do Zemí neumírajících, kam ovšem kvůli Sudbě Noldor nemohl dospět. Voronwë byl jediný, kdo tuto misi přežil – byl vyvrhnut vlnami na pobřeží Středozemě v zemi Nevrast, kde bydlel jeho král Turgon v době před postavením Gondolinu. A právě z této země mělo přijít podle dávné legendy varování, až se bude blížit nevyhnutelný pád Bílého města. Turgon tam před desetiletími zanechal zbroj a meč, podle které má později posla poznat. A Voronwë, který se probral na pobřeží v Nevrastu, řízením osudu potkal lidského bojovníka v elfské zbroji, kterou tam jeho král kdysi zanechal. A ačkoli bylo zakázáno kohokoli do Gondolinu vést, Voronwë neváhal a tohoto muže, který se jmenoval Tuor, do Gondolinu přes mnohá nebezpečí zavedl, doufaje, že bude-li král naslouchat včasnému varování, odvrátí pád, který posel zvěstuje. Na dlouhé cestě se z Tuora a Voronwëho stali blízcí přátelé a ačkoli potom král ve své pýše a mylném přesvědčení o naprosté nedotknutelnosti a bezpečí města sevřeného nepřístupnými štíty, nechtěl varování vyslyšet, zůstali pak oba přátelé v rajském Gondolinu až do jeho hořkého konce. Oba pak také byli v malé skupince přeživších, kteří utekli z hořícího města. A opět to byl Voronwë, kdo vedl tuto skupinku do bezpečné země vrb, kde našli dočasné útočiště a ve stínu svěšených větví smutečních stromů si ošetřili rány a oplakali své padlé druhy. Tolik k významu zvoleného jména.

16. 6. 2010 byl Sindibád vzhledem k rozeznání samičích znaků překřtěn na Sindičku a brzy poté následovalo ze stejných důvodů upravení jména Voronwëho na Voronu. Ze dvou společníků se staly dvě společnice. Nejdřív byla opticky větší Vora, později jí o málo předběhla Sinďa – růstový graf a tabulku hmotností naleznete v kapitole „HISTORIE MÉHO CHOVU“, podkapitola „RŮST MÝCH ZVÍŘAT“. Zhruba 50 g hmotnosti dosáhla Vora po roce pobytu u mě a 100 g zhruba o další rok později – v létě 2011. Pak jsem dlouho nevážila, ale krátce před svou smrtí v dubnu 2012 měla v březím stavu podle váhy na plazí klinice 120 g.

Holky bydlely spolu v nádrži, nejdřív v menší mláděcí, později ve větší, kde původně bydleli Samuel se Sabinou, než jsem jim nechala udělat větší nádrž na míru do nábytku. V létě 2010 byli všichni letněni na chatě. Malé holky lozily v trávě a v lesíku a Vora navíc ukázala obdivuhodný stromolezecký talent – dovedla pomocí drápů umně vyšplhat po kmeni třešně do výšky (i více jak) jednoho metru – a docela špatně se pak z té kůry odlepovala. Kolik želv asi kromě Vorynky umí lézt po stromech? Vorynka také dříve než Sindička zdolala mnou nastraženou ohrádku, která mi měla mladé želvičky udržet venku pod dohledem. Nicméně když se jí Vora po značném úsilí naučila zdolávat, neměla jsem to srdce jí tam vracet. Takže jsem jí tam dávala jen na začátku procházky, a když prokázala své kvality a ohradu opustila, mohla si pak svobodně lozit travou, jak chtěla.

Začátkem března roku 2012 byla Vora mezi 14 klapavkami, které se mnou stěhovaly do Brna. Zde bydlela se Sindičkou ještě do 29. 3. Pak jí byl místo Sindičky do nádrže konečně ubytován její zamýšlený partner Simon (páté mládě Samuela a Sabiny narozené 1. 9. 2010.) Simon byl menší než Vora, ale po počátečním nervení a následné vzájemné ignoranci se k sobě začali chovat s určitou něhou svědčící o tom, že se jejich sbližování ubírá správnou cestou. Nevypadalo to, že váhový rozdíl nějak vadí – Simon se zajímal o Voru jako samec o samici. Bohužel vzniklá harmonie nedostala šanci dále se rozvíjet. Bydleli spolu pouhých 12 dní.

Vora byla nesmírně milé zvíře, velmi brzy se stala úplně krotkou. Pachovou žlázu nepoužívala, co pamatuju, při manipulaci vůbec, jen se občas šklebila při čištění krunýře kartáčkem na zuby a snažila se mě kousnout do prstu pod plastronem, přičemž předváděla zajímavé „zauzlení“ nohou a dlouhého krku. Jinak to byla želvička společenská, klidná a nebojácná – zdaleka ne taková hysterka, jako Sindička. Naprosto uvolněně se chovala i na klinice, kde jí vyšetřovali, když jsem jí tam 10. 4. 2012 donesla oteklou. Alespoň do té doby, než jí chytlo několikero rukou a vytáhli jí krk k odběru krve. Tehdy poprvé použila svůj páchnoucí výměšek, vrzala přitom čelistmi a smrděla, co jí síly stačily. Pan veterinář k tomu poznamenal: „Už ji cítím. No, každý děláme, co můžeme.“

Takže co jí vlastně ukončilo život? Na začátku roku 2012 jsem u dospívající samice očekávala nastartování pohlavního cyklu a první snůšku. Cca od února byla Vora mírně oteklá v oblasti zadních končetin. Toto je jev do určité míry fyziologický. Když se ve vejcovodech vytvoří vajíčka, zaujímají téměř celý vnitřní prostor břicha. Jenže kvůli želvímu plastronu, se březí břicho nemůže vyklenout ven jako u savčích samic. Vajíčka tedy ostatní orgány zatlačí k vnitřní stěně krunýře, kde jsou logicky utlačeny. Z tohoto důvodu také březí samice krátce před kladením nežerou (doslova nemají krmivo kam dát) a také – otečou v oblasti zadních končetin. Toto z důvodu utlačených plic. Tím, že otečou, se zvětší povrch jemné kůže protkané cévami a do určité míry jim kožní dýchání pomůže kompenzovat momentální nedostatečnost plicního. Takže když mi Vorynka otekla, dlouho jsem si říkala, že je to fyziologický otok právě z důvodu první březosti.

Ale Vora otékala víc a víc a nevykazovala žádné příznaky blížícího se kladení. Byla klidná (žádné vylézání na souš a hrabání) a jedla normálně – což mě vyvádělo z míry. Během března jsem se s celým chovem přestěhovala do Brna a začala jsem tam hned shánět veterinárního lékaře pro plazy, který by mi s problémem velmi oteklé mladé samičky poradil. Byla jsem odkázána na Veterinární a farmaceutickou univerzitu, kde mají specializovanou kliniku pro plazy a v ní nejlepšího specialistu na plazí medicínu – Prof. MVDr. Knotka, Csc. Co víc si přát? Takže jsem Vorynku už značně oteklou přinesla 10. 4. 2012 do této instituce. Na RTG snímku, který hned po sepsání anamnézy udělali, objevili rovnou 3 velká vápenitá vajíčka!!! Sabina kdysi začínala s jedním protáhlejším vajíčkem, později kladla snůšky po dvou vajíčkách a tři měla poprvé až začátkem června 2011 ve svých 5,5 letech a při hmotnosti nad 200 gramů. Vora měla hned na začátku ve věku cca dvou let a osmi měsíců a hmotnosti pouhých 120 gramů rovnou 3 velká vejce obvyklého tvaru – a evidentně hotová k vykladení. Vypadalo to, jako by se zbláznily hormony. Ale Vorynky chování stále nenaznačovalo, že by byla březí – chovala se jako by se nic nedělo. Kromě toho otoku byste na ní nepoznali, že má problém.

RTG snímky Vorynky ze dne 10. 4. 2012 vrchní a boční pohled. V břišní dutině dominují tři vápenitá vejce a bílé kamínky nebo úlomky sépiové kosti.

Na RTG snímku jsou vidět tři vajíčka a při pohledu shora jsou vlevo vidět (jasně bílé) kamínky. Jde buď o kamínky ze dna spolykané za účelem čištění trávicího traktu (což dělají želvy často), nebo jsou to kousky sépiové kosti (Vora si jejím požíráním mohla chtít doplnit vápník). Poloha kamínků zde ale neurčuje, v jakém orgánu se nachází, protože kvůli vejcím, které vyplňují celou břišní dutinu, jsou ostatní orgány utlačeny na vnitřních stěnách krunýře. Kameny se tedy mohou nacházet v žaludku, nebo ve střevech. A to, že jsou orgány vajíčky utlačeny, může znamenat i jejich neprůchodnost. Pokud by se tato možnost ukázala jako platná, byl by stav Vorynky ještě akutnější, než se zprvu zdálo.

Zadržená snůška se obvykle řeší podáním tekutého vápníku (dvou dávek v určitém časovém rozestupu) a následným podáním hormonu, který způsobí stahy vejcovodů a kloaky a vyvolá kladení. (Sabina dostala při zadržené snůšce na začátku roku 2011 přípravek Enzaprost, Vora dostala rovnou oxytocin.) Následně je samice vsazena do kladiště, aby se v noci zasnažila. Při první návštěvě odebrali Vorynce ještě krev (z krku) a nechali si ji v hospitu, kde dostala „apartmá“ s kladištěm.

Krevní testy ukázaly nedostatek pohotovostního vápníku, který ji byl dodán právě injekcemi. Jiný problém v krvi objeven nebyl. Vora byla v hospitu od 10. do 16. dubna. V pátek 13. dubna jsem obdržela zprávu, že už absolvovala dvě kolečka vápník – vápník – oxytocin, že se zdržuje v kladišti, ale stále neklade. Dali jsme jí čas ještě do pondělí. Pak jsme se měli dohodnout o dalším postupu.

Do pondělí jim Vorynka v hospitu nechala pouze trus, vajíčka žádná. V trusu se ovšem, alespoň k nějaké radosti, objevilo i pár kamínků, které jasně dokázaly, že střeva jsou navzdory utlačení průchodná. Nicméně vejce byla stále na svém místě – ani se neposunula do porodních cest.  Pan profesor Knotek vyslovil domněnku, že to vypadá, že už to želva sama nezvládne, a bude se muset přistoupit k operativnímu vybavení vajíček. Nicméně díky tomu, že je trávicí soustava průchodná a že kondice byla stále dobrá, byl profesor ochoten mi Voru pustit ještě na týden domů, jestli se jí přecijen nepovede vejce naklást v klidu v domácím prostředí (tak, jak se to právě dříve povedlo Sabině.)

Takže 16. 4. Jsem si Vorynku odnesla domů. Měla jsem také sledovat, zda žere, protože jedním z indikátorů blížícího se kladení je nezájem o krmivo. Simon byl z nádrže Vorynky přestěhován zpět ke kolegům dorostencům, aby Vora nebyla ve svém snažení v domácí nádrži rušena. Tolik jsem plánovala a těšila se, až tito dva vytvoří druhý chovný pár! Bydleli spolu 12 dní. Pak byla Vora týden pryč a když se vrátila, odstěhovala jsem Simona, aby byla sama. Už se k sobě nevrátili.

Vora se ale doma chovala naprosto uvolněně, jako vždy. Sice jsem jí posadila po příchodu rovnou do kladiště, ale zdržela se tam jen chvilku, ani se nesnažila hrabat, a po chvíli sklouzla do vody, kde pak v klidu vegetila celý následující týden. A dokonce i střídavě žrala. Ne tak dychtivě, jako jindy, ale žrala. Jediné, co mohlo naznačovat jisté nepohodlí bylo, že si Vora ve vodě lebedila zvláštně nakřivo na pravém boku. To je ale opět běžný jev, když se blíží kladení. Uběhl týden. Otoky byly pak velké už i v kraniální oblasti, ale jinak se nic nezměnilo. Po opětovné konzultaci jsem Voru 23. 4. odnesla zpátky na kliniku, kde jí přijali k operaci. Ta byla naplánována na následující den.

Operace neměla být složitá. Klapavky mají úzký plastron a díky tomu, že jsou to brodivé želvy, mají velký prostor kolem zadních končetin. Řez tedy měl být veden pouze v kožní řase u zadní končetiny bez porušení plastronu. Operace ale byla mnohem komplikovanější, než veterináři očekávali. Vaječník byl hodně změněný s mnoha velkými folikuly. Ani hotová vejce nešla vytáhnout, museli je porušit. Ránu mnohokrát vymývali a proplachovali antibiotiky. Vajíčka nakonec vyndali, pravý vaječník podvázali a operaci dokončili, ale Vora se už neprobrala. Dýchali s ní prý na ventilátoru tři hodiny, než to vzdali.

Pan profesor Knotek k tomu řekl, že když vajíčka viděl, pochopil, že takhle malá, sotva dospělá samička neměla vůbec šanci tak velká vejce naklást. Příčinou úhynu v narkóze byla buď velká ztráta krve během operace, nebo – vzhledem k dlouhodobým otokům – neschopnost jater odbourávat anestetikum. Ať tak či tak - poučení pro příště pro mě i pro všechny, kdo dočetli až sem, je jednoznačné: ŘEŠME OTOKY  U SAMIC VČAS (už ve dvou a půl letech mohou začít problémy), A TO ZEJMÉNA U TĚCH, U KTERÝCH JEŠTĚ NEVÍME, ZDA CYKLUS SPRÁVNĚ FUNGUJE A ZDA JIM KLADENÍ NEPŮSOBÍ POTÍŽE.

Vora ke mně přišla 29. 9. 2009 a odešla 24. 4. 2012. Patřila do rodiny stejně jako Sabina, Samuel, Sindička a později i další početní potomci. Byla s námi 939 dní.